Radost v opuštěném hnízdě

Někdy si připadáme jako stará opuštěná barabizna s vytlučenými okny. Jak ji zabydlet? Jak najít recept na chuť do života? Třeba zkusit zase udělat něco sami sobě pro radost.

Vystoupala až nahoru po strmých schodech. Konečně doma! Vyzula se z těsných polobotek, pečlivě je uložila do botníku a na věšák pověsila kabelku. Prohlédla si svůj obraz v zrcadle. Stará a unavená, pomyslela si. Do důchodu ještě pár let a jí jako by scházelo palivo. V punčochách došla do obýváku, posadila se na pohovku a zůstala nehybně sedět. Byt by určitě potřeboval zásah ženské ruky, ale to chvíli počká. Rodina se schází teprve navečer, pokud vůbec. Dnes přijde muž z práce pozdě, mají nějakou poradu. Nejmladší dítě jezdí domů jen na víkendy, pokud i přes víkend nezůstane na koleji, se staršími dětmi a vnoučaty se sejdou několikrát do roka.

Seděla tam dlouho. Nedokázala otevřít časopis na stolku před sebou, neměla sílu vstát a uvařit si kávu, neměla náladu pustit si hudbu. Bylo ticho, jen z kuchyně sem doléhalo tiché předení lednice a z venku ze sousedovic zahrady burácela sekačka skrz pootevřené okno. Byla vyždímaná, utlučená arogancí lidí, se kterými musela mnohokrát denně pracovně jednat, z nesmyslných vyhlášek a nařízení, které se neustále měnily a ona byla povinná tyhle časté a malicherné změny sledovat, aniž by ji jakkoli zajímaly. Sedávala takhle po příchodu z práce denně. Pokud neusnula, prohlížela si svoje ruce. Drobné, pěstěné, ale scvrklé s hnědými pigmentovými skvrnkami a vystouplými žilkami. Po půlhodině nehybného zírání zavolala rodičům. Byl to jejich rituál, poptat se na zdraví, poslechnout si, co měli k obědu a jaké bylo počasí, domluvit nedělní návštěvu. Pak vstane, uvaří si tu kávu a půjde vyndat nákup z tašky, trochu to tu uklidí a udělá jednoduchou večeři. 

Zrovna vyndavala z tašky svazek ředkviček , když se ozval telefon znovu. Byla to Majka, spolužačka ze střední. Že prý organizují třídní sraz a jestli se zúčastní. Vykládala o tom, jak bylo obtížné všechny lidi z bývalé třídy dohledat. Někteří žijí daleko za hranicemi, jiní se oženili , jiné vdaly či rozvedly a staré adresy už dávno přestaly fungovat. Majka líčila přímo detektivní pátrání po některých z nich. Poslouchala, okrajovala ředkvičkám lupeny a kořínky a přistihla se, že se na ten sraz opravdu těší. Vrátila se do dob, kdy společně kuly pikle na přísné profesory, pomlouvaly holky z béčka nebo vymýšlely výmluvy, jak se ulít z odpoledky.

Sraz se vydařil. S několika děvčaty domluvily pravidelné cvičení jógy, na příští neděli si dohodly výpravu na houby, párkrát si šly spolu zaplavat.

Uplynul nějaký čas a ona zase vystoupala po stejných strmých schodech do stejného bytu. Zjistila, že se skoro vůbec nezadýchala. Rychle se vyzula z bot, rutinním pohybem uklidila z tašky nákup, jako obvykle zkontrolovala telefonem rodiče a volala Majce. Měly spolu naplánovanou návštěvu sauny. Během hovoru prošla kolem zrcadla a zadívala se na sebe: Rozesmátá, v očích jí hrály rozpustilé jiskřičky. 
Z pracovny vyšel její muž. Byl dnes dřív doma. Pohladil ji jemně po tváři. „Půjdeme spolu potom někam na večeři?“ Zeptal se s lišáckým úsměvem. Přikývla a smetla neviditelné smítko z límce jeho košile. „Moc se těším. Jsi poslední dobou taková jiná. Taková, jaká jsi bývala dřív. Jakou jsem si tě zamiloval. Rozpustilou, akční, hravou. Jsem rád, že jsi tuhle fajn holku zase v sobě našla.“
„Taky se těším.“ Odpověděla. Taky byla ráda, že tu fajn holku v sobě zase má.