Jaké to je, když po více než třiceti letech přijedete na místo, s nímž máte spojenou hodně silnou vzpomínku? Třeba na dobu, kdy bylo hodně obtížné překračovat hranice?
Psal se rok devatenáct set osmdesát dva, ona byla studentkou předposledního ročníku univerzity a on zaměstnancem jednoho národního podniku. Byla to jejich první společná dovolená. Chodili spolu rok a půl a právě začali uvažovat o společném životě. Společný život před krátkou dobou taky počali, ale to zatím matně tušila jen ona, plachá a nesmělá dívka s koňským ohonem šedýma vykulenýma očima. Přijeli vínovou škodovkou stodvacítkou, v níž si přivezli vše potřebné: stan áčko, dva spacáky, propanbutanový vařič a dva ešusy a konečně i dva spacáky teplých svršků, protože v těchhle končinách jeden nikdy neví.
Dorazili za hustého deště, rychle postavili stan a zalezli dovnitř. Vypili lahev červeného a snědli pár krajíců chleba s paštikou a usnuli, aniž by viděli něco z divoké nádhery skal, tyčících se nedaleko. Do snů jim šuměl rozvodněný Dunajec, na jehož břehu se zlověstně tyčily plechové cedule s nápisy POZOR! STÁTNÍ HRANICE! Na druhém břehu už bylo Polsko.
Ráno se probudila první, vyšla před stan a brouzdala se bosýma nohama v mokré trávě na říčním břehu. Došla k řece a umyla se v její chladné vodě. Roztřásla se zimou. Všimla si, že z protějšího břehu na ni kdosi mává a zamávala mu na pozdrav. Pak došla do nedaleké vesničky, kde v místním krámečku koupila bochník chleba, kostku másla a papírový pytlík s vajíčky. Pomalu se šourala zpět na tábořiště za vesnicí. Bylo pošmourno, z řeky stoupala ranní mlha. Kromě nich tu byl ještě jeden stan o pár metrů dál od řeky a poblíž oprýskaný Wartburg s espézetkou Velkého Krtíše. Nějací Slováci, starší manželé, seděli před stanem a právě snídali.
On už také vstal. Po probuzení nebýval nikdy právě v družné náladě, tak si ho raději nevšímala. Vyndala ze stanu vařič, nalila do ešusu vodu, osolila ji, vložila do ní vajíčka a přivedla ji k varu. Mezitím nakrájela čerstvý chleba a mazala krajíce změklým máslem. On zíral do zpěněných vln a mlčky kouřil cigaretu. Dokouřil, zvedl se a vypnul vařič. Vylil z ešusu horkou vodu, nabral do něj chladnou z řeky a začal naklepávat jedno z vajec. Vajíčko ale ještě nebylo natvrdo a on si pokapal manšestráky částí vaječného žloutku. To ho dorazilo.
„Tos tam nemohla dát víc vody, ty krávo!“ Rozeřval se na celé tábořiště.
Neodpověděla. Pokrčila rameny a zalezla do stanu,aby si zabalila věci. Než zmizela uvnitř, všimla si zpytavých pohledů obou Slováků, kteří to celé nemohli neslyšet. Sbalila spacák a pár svršků, nasadila si batoh na záda a vyrazila směrem k vesnici. Ještě ze silnice slyšela , jak nadává a pucuje si potřísněné gatě. Kráčela bosky, pohorky přehozené před rameno. Bylo chladno a každou chvíli se mohlo dát do deště. Uvědomila si, že nechala mapu v autě. Vyrazila tedy k vesnici, kde ráno nakupovala. Snad tam zjistí, jestli jí pojede nějaký spoj do kteréhokoli města. Sotva stihla dojít k ceduli s jejím jménem, přibrzdilo u ní auto.
„ Nasedej!“
Zavrtěla hlavou a zarytě kráčela dál. Zastavil, nechal dveře škodovky otevřené a popadl ji za rameno.
„Mám to už čistý, tak neblbni a nasedej!“ Zavelel beze slůvka omluvy.
Nevydržela to a rozbrečela se. Zmatek v ní byl přípiš velký na to, aby se dokázala ovládat. Cítila ponížení, nechtěla být ve vsi středem pozornosti. Navíc ani nevěděla, jestli odtud něco vůbec jede a kdy. Moc civilizovaně to tu nevypadalo. Krčma, krám a polorozpadlý hřbitov. Po chvíli váhání nasedla.
Nemluvili až do oběda, který tvořila konzerva studeného lančmítu se zbytkem ranního chleba. Nechtěla riskovat další hádku v nějaké hospodě a navíc by v tuhle dobu sotva někde nějakou otevřenou našli.
Chtěla, aby její dítě mělo otce, a tak se nechala od něj ponižovat ještě deset let.
Psal se rok dva tisíce osmnáct. Oba břehy Dunajce byly v téže vesnici spojeny lávkou pro pěší, po níž korzovali lidé, jezdili cyklisté, rodiče uspávali své ratolesti v kočárcích. Řeka byla rozvodněná, její voda byla ledová a kalná. Vyšla z penzionu na břehu řeky, aby si připomněla, kde tenkrát začalo to podivné soužití.
Stála tam, kde bývala ta louka. Existenci státní hranice připomínal jediný patník v zemi. Pozorovala čápy na hnízdě na polské straně řeky. Krmili právě své mladé. Na podzim je vyvedou z hnízda a vydají se na dalekou cestu přes moře. I ona s tím hrubiánem vychovala dvě děti. Teď už jsou dospělé, mají své rodiny. I ona dostala křídla, změnila svůj život. Dneska už by na ni nikdo nekřičel na celé tábořiště.
Z řeky stoupala ranní mlha, ale nebylo to nepříjemné. Na polském břehu svolával zvuk kostelního zvonu k ranní mši. Ke kostelu se scházeli lidé, někteří zůstali stát před ním. Po půl hodině vyzváněl zvon ze slovenské vesnice. I sem zamířilo mnoho jejích obyvatel. Zdravili se, dávali se spolu do řeči. Na cyklostezce před kostelem nastal čilý ruch. Několik hospůdek a krámečků začalo otvírat a vítat ranní hosty. V oknech upravených domečků kvetly muškáty. Zastavila se u zmrzlináře a koupila si svoji oblíbenou.
Svět se změnil. Lidi postavili cyklostezky, lávky přes řeky, které je dříve rozdělovaly. Svět se zmenšil, víc se cestuje. Je menší problém posnídat, přenocovat. Žijeme s větším komfortem. Míň si toho necháváme líbit. Jenom je třeba si to občas připomenout.
