Krásné svátky všem. Jeden kamarád ( Ahoj Pepo) mě nedávno odhalil, že to, co si v sobě čerstvě přelouskám, házím na naše stránky. No, úplně stoprocentně to tak sice není, někdy mě i vyhledají lidičkové a já si dovolím parazitovat na jejich problémech, aniž bych ty dušičky či ty jejich problémy jakkoliv konkretizovala a tím způsobila, že by je někdo snad, nedej bůh, poznal. Jindy udělám z několika osob jednu či naopak, zkrátka ne všechno, co sem nadatlím, je ze života. Tentokrát to stoprocentně ze života bude. Proč jsem se to rozhodla takhle otevřeně přiznat? Inu, protože kolikrát mnozí z nás lpí na tak nehorázných nesmyslech, že se až nechce věřit, že je to možné. Obzvlášť v souvislosti s Vánocemi. Těch nesmyslných úkonů, zdlouhavých činností a rituálů, které s sebou vláčíme, aniž by měly pro opravdovou a hlubokou kvalitu těchto svátků jakýkoli, byť sebemenší význam! Uvědomovala jsem si to už nějaký čas předtím, ale impulsem pro napsání téhle mojí vánoční úvahy byl můj vánoční nemocniční pobyt před (Je to vůbec možné?) pěti lety. A jestliže tahle moje zkušenost umožní podobně uvažovat či snad dokonce i něco pochopit i někomu jinému, podstoupila jsem tenhle nemocniční pobyt ráda a bez pocitu, že to tenkrát byly vypráskané Vánoce:
Pátek 18.12.
Návrat z práce domů. Měli jsme jet na nějakou akci s kameny a potom k babičce. Mě se nikam nechce! Jsem strašně unavená. Mám zabaleno, ale jdu si domů na chvíli lehnout.
Křeče v břiše, moc nechybí a zkolabuji na záchodě. Mám si zavolat rychlou? Uvažuji a zároveň jsem připravena na cokoliv. Opravdu na COKOLIV. Rozhodnu se zatím pro vyčkávací taktiku, ráno mě muž odveze do nemocnice, když se situace nezmění. Strávím noc, kterou by normální člověk nepřál ani svému největšímu nepříteli. V noci mi dojde, že to může být slepák a to by mi šlo o život. Ale to vím od začátku, nejsem idiot.
Sobota 19.12.
Vybalím a znovu si zabalím tašku, tentokrát v předklonu a jedeme. Dáda se rozhodne zůstat doma sám, poprosím hodnou sousedku, zda by ho nezkontrolovala. Příjem trvá několik dlouhých hodin. Bolestivá vyšetření, odběr krve, úřední formality. Konečně se v poledne dostanu na pokoj na ženském oddělení malé, přívětivé nemocnice v městě dvacet kilometrů od nás. Jsme tu tři, jedna mladá paní, která jde druhý den domů, Ukrajinka zhruba v mém věku a já. Hned první den si vyslechnu příběh jako z filmu o ukrajinské mafii. Ačkoli je tahle paní nemocná, je nucena dřít, vykonávat chlapskou práci za pro nás směšnou mzdu, ačkoli má vzdělání zdravotní sestry. Navrhnu jí, že jí po dobu společného pobytu budu učit česky. Aspoň tu budu k něčemu užitečná a ona potom bude u nás snáze hledat lepší práci.
Neděle 20.12.
Stále se vyučujeme. Moje ukrajinská spolunocležnice je neuvěřitelně naivní, ale v češtině dělá pokroky. Čteme noviny, časopis, překládáme je. Zato se mnou si doktoři zjevně nevědí rady. Ležím tu a ležím. Není mi líp ani hůř. Prý mám cosi v břiše a oni nejsou schopni určit, co. Jsem v klidu. Chtěla jsem přece odpočívat.
Pondělí 21.12.
Věci se dávají do pohybu. Posílají mě po celé nemocnici, asi abych to tu lépe poznala. Prý předoperační vyšetření. V jedné čekárně vedle mě usedá nastávající maminka. osmatřicátý týden, mrtvý plod. A pak že nemůže být ještě hůř.Žíly mám od odběrů celé rozpíchané, takže vypadám jako narkomanka. Ve volných chvílích pokračuje výuka češtiny. Ráno prý mě říznou. Odpoledne prospím, v noci se dostaví rekapitulace toho, co se mi v životě podařilo a co nikoliv. Jsem psychicky i fyzicky připravena.
Úterý 22.12.
Ráno mě pan doktor chystanou operaci odloží pro nastalé komplikace. Hodlá mě na propustku poslat domů a mám se vrátit mezi svátky, kdy bude proveden nutný operační výkon. Volám to domů. Než se pro mě manžel stihne zastavit, do pokoje vchází pan doktor a oznamuje mi, že mě domů nepustí. Mám začínající zánět bříška a bylo by to riskantní. Moje doposud pevné nervy mě začínají opouštět. Těch změn už je trochu moc i na ně. Absolutně neempatická Ukrajinka stále urputně předčítá články ze společenských rubrik a prokládá je vlastními úvahami o bohatém muži. Naštěstí ji za chvíli propouštějí. Vchází můj muž a synek. Hned je mi o sto procent líp po těle i po duši. Povídáme si, za chvíli vchází sestřička s dotazem, zda a co jsem toho dne jedla a pila. Skoro nic, kdo by na to měl v tom zmatku myšlenky. Náhle mě vstoupivší pan doktor zpravuje o tom, že operaci provede. V mezičase se moje bříško stane objektem podrobného zkoumání a proklepávání několika jeho kolegů. Muž a chlapeček odcházejí. Po duši je mi líp. V klidu vyčkávám věcí příštích. Otevřou se dveře a sestřička přivádí mladý pár. Paní ve věku mých starších dětí je v noční košili a neustále pláče. Dáváme se do řeči. Před několika hodinami se jí narodilo miminko, ještě si ho nestihla ani pochovat a odvezli jí ho v inkubátoru do Prahy, protože má nějakou nebezpečnou infekci. Ona krátce po porodu nemůže být s ním. Debatujeme a obě se navzájem uklidňujeme. Asi za hodinu a půl mě odvážejí na sál.
Přivážejí mě ze sálu na pokoj a skoro zároveň přicházím k sobě. Na postel vedle mě mezitím přibyla paní s mimoděložním těhotenstvím asi v mém věku. Spát se mi nechce, povídáme si, tentokrát ve třech.
Středa 23.12.
Normální pooperační stav. Nesnáším být odkázána na pomoc druhých a tady si to teda vyžírám! Mladou maminku pan doktor rychle prohlédne a propustí za miminkem. Jsme tu zase dvě. S kapačkami v rukou se den neuvěřitelně vleče. Šokuji pana doktora, když na jeho otázku, jak se mi daří, odpovím, že výtečně. Inu, chlapi. Nevědí prostě, co život obnáší. Moje spolubydlící je poněkud depresivní. Pokouším se jí z toho aspoň po dobu našeho společného pobytu nějak dostat. Myslím, že dost úspěšně. Nebo tu něco smrdí?
Čtvrtek 24.12., Štědrý den
Přibývá k nám další uplakaná paní. Dnes v noci přišla o miminko a moc špatně to nese. Dávám se s ní do řeči o knížkách, potom o životě. Za chvíli náš pokoj burácí bouřlivým smíchem, div mi stehy nepopraskají. Znovu mi odebírají krev. Když budou známky zánětu menší, pustí mě v poledne domů. Přichází pan doktor, sedá si u nás v pokoji na židli a debatujeme. Vysvětluje nám něco o našem zdravotním stavu, ptáme se, odpovídá. Za chvíli mi přijíždějí ti mí kluci a vzápětí se dozvídám, že krev je v rámci daného stavu lepší. Loučíme se, přejeme si navzájem krásné svátky. V pondělí se vrátím, aby mi vyndali stehy. Doma na mě čeká dcera, aby pomohla s předvánočními přípravami.
Věříte tomu, že to byly jedny z nejhezčích svátků v mém dosavadním životě? Děkuji všem, kteří se mi je jakýmkoli způsobem pomohli zpříjemnit.
