Na útěku

Uháníme. nestíháme. Co nebo kdo nás honí? Kdo je ten nemilosrdný šéf, který nás neustále úkoluje a nemá s námi špetku slitování? Odpověď je překvapivá: Jsme to my sami. Nikdo jiný by k nám tak krutý být nedokázal.

 V devět večer padla do postele jako podťatá. Vůbec nevadilo, že děti ještě řádily ve svých postýlkách a usínaly až po ní. Věděla, že se v jednu ráno zase proubudí a bude se marně převracet na posteli. Myšlenky se jí budou řítit třetí kosmickou a ona je nebude schopná zastavit. Nakonec odevzdaně vstane a půjde do obýváku žehlit. Včera od dvou do půl čtvrté lepila cukroví, pak si zkoušela jít zase lehnout. Usnula půl hodiny předtím, než ji vzbudil ranní budík. Vypotácela se z postele, aby vypravila děti do školy a školky , cestou se jakž takž probrala a dopoledne zvládla ještě fungovat. Po obědě to začalo jít z kopce. Vyzvedla děti a vzala si je s sebou do centra. Když skončily odpolední aktivity ,prošli se spolu vánočně vyzdobenými ulicemi, nakoupili a pomalu došli domů. Olověná únava přišla zase až doma. Sotva uklidila nákup a převlékla děti, dohlédla malé na domácí úkoly a nachystala večeři, zmocnila se jí ta nesnesitelná tíha. Děti se dívaly v obýváku na pohádky a ona na pohovce na hodinu a půl tvrdě usnula. Pak s vypětím všech sil vykoupala děti, přečetla jim pohádku a uložila je do dětského pokoje. Dovlekla se do obýváku, svalila se na pohovku a neměla sílu se ani hnout. Tak to šlo každý den od té doby, co od nich odešel. Vlastně jí nebylo nejlíp už před jeho odchodem.

Celé to začalo po narození malého. Nechtěla jen být s dětmi doma, starat se dokola o domácnost a čekat na pozdní večer, až se jim táta vrátí z práce. Začala organizovat cvičení pro maminky s dětmi, bazárky dětského oblečení, společné výlety, letní tábor. Všechno si zorganizovala tak, aby bylo doma všechno v pořádku a zároveň jejich centrum dobře fungovalo. Bývala uhoněná, ale cítila se užitečná, naplněná.

On měl dojem, že jí nemá jen pro sebe. Těžko se smiřoval už s tím, že před péčí o něj dává přednost dětem a teď ještě centrum! Cítil se odstrčený, zanedbávaný. Odmítal se podílet na přípravě bazárků, táborů, výletů a jiných akcí. Jejich vztah už tehdy utrpěl bolestivé šrámy. On chodil domů stále později a ona se tvářila, že jí to vlastně nevadí, že má svoje centrum, domácnost a děti. Byla to ale jenom taková hra vadí- nevadí. Oba byli zranění a ani jeden z nich to nechtěl přiznat ani sám sobě, ani tomu druhému. Nakonec odešel natrvalo. Nemohla pochopit, proč se to stalo. Proč mu vadilo, že má svoje plány, sny, cíle? Proč ji chtěl mít doma ve zlaté kleci jen pro sebe? To nedokázal existovat vedle akční podnikavé ženské? Ona mu také tolerovala jeho stále pozdější příchody domů. O peníze nouzi neměli, kvůli nim v práci tak dlouho nezůstával. To věděla. Jako by utíkal před ní, před dětmi, před rodinou. A ona pak začala vlastně dělat totéž.

Odešel od nich a ona přestala v noci spát. Na prsou se jí usídlila tupá bolest, před kterou se bránila prací a občasným polykáním uklidňujících tablet. Ze všech sil se snažila zvládat všechno to, co předtím, ale stálo ji to nesmírné úsilí. Chtěla i nadále být dobrou mámou a hospodyní, fungující šéfovou centra a taky normální ženskou..S batohem bolesti na zádech se pokoušela zdolat srázný horský vrchol zvaný podnikání. Nakonec to tělo nevydrželo a onemocněla. Jedna z maminek z centra jí doporučila svoji známou homeopatku.

Seděla v křesle v homeopatické ordinaci. Rozhovor byl dlouhý a úlevný. Najednou mluvila o tom, co se bála celá léta přiznat i sama sobě. O tom, jak na něj celá dlouhá odpoledne čekala. Jak ji zraňoval jeho nezájem o ni i o děti, alespoň tak to vnímala.Jak se obklopila horečnou aktivitou, aby se nezbláznila . Bolelo to, plakala. Plakala ještě několik dní potom, když cucala homeopatický lék. Pak pocítila úlevu. Začala se zase soustředit na práci, přestala být roztržitá. Taky dokázala spát několik hodin v kuse. 

Při dalším sezení připustila, že by mohla zpomalit a slevit v nárocích na sebe. dovolila si stonat, pečovat o sebe, odpočívat. Děti se staly samostatnějšími, když  k tomu dostaly prostor. Pochopila, že chlapa, který před životem s ní a s jejich dětmi utíká, nepotřebuje. Začala oceňovat klady nabyté svobody. Po dlouhé době se zbavila tíhy na prsou a mohla se doslova volně nadechnout.  Dokázala spát celou noc bez tabletek a ráno se cítila odpočinutá. Nepotřebovala totiž utíkat. Před svým nepovedeným vztahem, před bolestí ,ani  před sebou samotnou. Mohla totiž konečně sama se sebou vydržet. A to prospělo jí i jejím dětem.