Zítra vzplanou na mnoha místech ohromné vatry. Budou se pálit čarodějnice. Co o této tradici víme a co se můžeme domnívat? Jaké je poselství téhle zvláštní noci?
Historie pálení čarodějnic je patrně velmi stará. Pochází již z předkřesťanských dob, z keltských slovanských i germánských tradic, které se ve středoevropském prostoru prolínaly. Byla to doba přesně uprostřed mezi jarní rovnodenností a letním slunovratem, doba, kdy pastýři vyháněli svá stáda do hor na pastvu. Kdy se zazelenala svěží jarní tráva a pominuly noční mrazy. Pastýři v této magické noci rozdělali dva ohně blízko sebe a mezi nimi kus po kuse prováděli dobytek, aby byl zdravý a plodný, dával jim dostatek mléka a masa. Věřili, že oheň zvířata i lidi očišťuje od temných sil, které způsobují nemoci a neplodnost. Keltské slovo Beltaine, který se v této době slavil právě pálením ohňů, znamená „jasný oheň“. Oheň byl pro Kelty symbolem Slunce, které znovu po dlouhé zimě získává na síle. Církev se tyto prastaré tradice nepokoušela potírat. Naopak, strach z temných sil dokázali její představitelé úspěšně využít. Na 1. května připadal svátek Filipa a Jakuba, jednalo se tedy o filipojakubskou či valpuržinu noc. K oslavám vyhánění dobytka na pastvu patřilo i přeskakování ohňů, pálení starých a nepotřebných věcí, které během zimy dosloužily. Lidé věřili, že magický oheň jim dodá novou sílu a očistí je od temných sil, metali do vzduchu hořícími košťaty a jejich ohořelé části si nosili domů na ochranu svých obydlí. Filipojakubská noc bývala opředena spoustou pověr a tajemství. Prvomájová noc s planoucím ohněm má i pro současného člověka svou romantiku a kouzlo, ačkoli často převažuje spíš nevázané veselí než působení magického kouzla hořícího ohně. Množství zapálených vater je vidět i ze satelitních snímků amerického národního úřadu pro oceán a atmosféru pořízených z výšky 850km.
