Kořeny

Tomu, kdo se někdy stěhoval, je jasné, jaká je to ohromná změna. Co teprv ti, kteří byli vystěhováni nedobrovolně! Jak se cítili? Co prožívali?

Byl to starý a krásný dům v Sudetech. Žil tu starý pán s paní, která vůbec neopouštěla svoji postel. Byla totiž zcela nepohyblivá. Tihle dva lidé tu pamatovali osídlení pohraničí v padesátých letech. Přišli sem, on úředník, ona žena v domácnosti tehdy s malým synem. Chtěli se starat o pole, o ovocný sad, chovat hospodářská zvířata. Jenže to vůbec neuměli. Hospodářství v chudém kraji neprosperovalo tak, aby je uživilo, a tak musel otec rodiny začít jezdit daleko do města do kanceláře. Velkou část svého nízkého platu projezdil do práce a zpátky domů. Domů přijížděl pozdě večer, často za tmy. Jejich syn začal chodit do školy do vesnice vzdálené asi dvanáct kilometrů. U nich v malé vísce totiž školu zrušili, prý by se to nevyplatilo pro tak málo dětí. Zrušili i kostel a faru, v bývalém tanečním sále byl teď teletník místního JZD, tedy jednotného zemědělského družstva, které chlapcovi rodiče pomáhali zakládat. Zbavili se tak polí a sadu, s nimiž si nevěděli rady, a tak je nechávali ladem. Družstvu se ale taky nijak příliš nedařilo. Lidé se z malé vesničky stěhovali do paneláků ve městě a zůstávali tu jen staří lidé. Kromě hospody tu nebylo vůbec nic, kde by se dalo posedět se sousedy, popovídat si s nimi. Chlapi tu sedávali večer co večer s železnou pravidelností. Ženské se zase scházely jednou týdně na návsi, když přijela pojízdná prodejna. Z autobusu tu prodávali pečivo, cukr, mouku a pár základních potravin pro život.
Když chlapec vyrostl, odešel studovat do Prahy, oženil se tam, našel si tam práci a rodiče zůstali v domě s velkou zahradou v pohraničí sami. Dům chátral, zahrada zarůstala, sil ubývalo. 
V osmdesátých letech se situace uvolnila a začali sem jezdit původní obyvatelé domků, vysídlení sudetští Němci. Obyvatelé vesničky začali mít strach. Kdo ví, co bude, třeba se sem jednou budou chtít vrátit? Chlapi v hospodě večer vyprávěli o tom,  že u starého Vondráka byli staří němečtí manželé na návštěvě a pochválili ho, jak se o dům stará. Takový ochlasta! Ti si určitě představují, jak se vracejí nazpátek! Nejistota ovládla odlehlou vesničku, kde se už beztak žilo dost těžko. Jediná práce pro chlapy byla těžká lopota v lese a ženské chodily do lesa sázet stromky nebo se staraly o mladé jalovice v teletníku.
Sametové revoluce se oba staroušci už nedožili. Pána to povalilo, když nesl dříví z dřevníku na zátop a paní ho v eldéence nepřežila ani o dva měsíce. O zchátralý dům neměl nikdo dlouho zájem a pak ho koupila rodina z města. Měli tři děti a chtěli sem jezdit o víkendech na čerstvý vzduch. Koupili dům i se všemi věcmi a vzpomínkami obou staroušků, ale i německých obyvatel před nimi. Na půdě v truhle našli staré německé knihy a obrázky. Nechali je tam ležet jako památku na zašlé časy. Rodina sem jezdila pravidelně víkend co víkend dvacet let. Děti se rozprchly po světě, paní byla nemocná, otec rodiny se nezvládl starat o tak velký dům a zahradu sám. Všechno zase prodal, tentokrát místnímu farmáři. Domluvili si termín, dokdy dům i zahradu předají. Ve smluvený den se kupující farmář i prodávající starý pán sešli před domem. Najednou před vraty zastavilo auto s německou poznávací značkou. Vystoupil z něj další starý pán, Němec, který tu před válkou prožil dětství. Představil se a povídal, že by se do domu ještě naposledy rád podíval, jestli mu to prodávající a nový majitel dovolí, samozřejmě. Oba muži souhlasili. Prošli všichni společně celý dům od sklepa až po půdu. A právě na oné půdě se starému německému  pánovi zaleskly v očích slzy. Tady se s mladší sestrou schovávali, odtud vyhlíželi, kdy pojede jejich otec z pole domů. Pak zamířil k jednomu z mohutných trámů, odpočítal od podlahy směrem vzhůru prkna, na nichž byla připevněna střešní krytina a jedno z nich odsunul. Ze škvíry za ním vytáhl starou porcelánovou panenku, plyšového medvídka, děravého od molů a zaprášenou úzkou knížku obalenou prachem a pavučinami. Držel je v ruce a oči se mu pořád leskly.  Potom otevřel knížku a oběma mužům, kteří tu s ním stáli, ji ukázal. Byl to dívčí památník. Starý pán se ještě jednou omluvil. Jeho sestra je nemocná a on jí slíbil, že sem zajede a pokusí se památník získat. Zkusil zavolat starostovi obce a ten mu řekl, že dům se prodává a kdy. Starý pán sem jel desítky kilometrů, aby svojí sestře památník dovezl. V době, kdy vesnici s rodiči opouštěli, jí bylo deset a jemu dvanáct let. Starý pán dojatě listoval zašlými stránkami, prohlížel si obrázky a potichu si šeptal jména těch, kteří je sem kdysi nakreslili. Najednou na zem vypadlo vylisované vybledlé růžové poupátko. Starý pán památník zavřel a oběma poděkoval. Prodávající mu nabídl , aby si ještě prohlédl věci  v truhle, ležící opodál: staré knihy a kalendáře, vyšívané polštáře a dečky.  Němec bral všechny věci s úctou do rukou, ale pak je položil zase zpátky. Prý je mají nechat pro místní muzeum. Že tu žádné nemají? Kde je místní úřad? Farmář vyťukal do mobilu číslo starosty. Za chvíli před domem zastavilo auto a vystoupil z něj starosta. 
Vy tu nemáte ani malé muzeum? Vezměte si, prosím tyhle věci. Určitě se najde ještě mnoho dalších. Bylo toho tu všude poschováváno hodně. A mimochodem jsem si všiml, že kostel nemá zvon. Že už se na něj pořádá sbírka? To je moc dobře. To jsem rád. A neurazíte se, když vám na něj přispěji? Vždyť je to přece moje rodná vesnice!