Neznalost zákonů neomlouvá. A to ani těch přírodních. Pokud věci necháme být tam, kde jsou, možná se nám vzniklá zátiší nebudou ani za mák líbit.
"Tak děcka, máte všechno? Batůžky, rukavice? Kdo ponese pytle?"
Okamžitě do vzduchu vystřelí několik rukou. Ještě rozdělit pytle a vyrážíme. Snad se ještě k té zimě nerozprší!
Než stihneme opustit náměstí, děcka už sbírají. Velcí kluci se odmítají sehnout pro několik nedopalků od cigaret. Malí mě pozorují, co já na to.
"Tobě je patnáct, viď Tomáši?" Ptám se jednoho z velkých kluků.
"Ještě ne , až v červenci." Odpoví a pohodí frajersky dlouhou patkou.
"Tak si představ, že ti bude tak nějak pětadvacet až pětatřicet, půjdeš tu se svojí partnerkou a možná i se svými dětmi na procházku a tenhle vajgl tu bude ještě ležet."
Udiveně na mně zírá a potom se pro nedopalek ohne a sebere ho. A s ním i ostatní výrostci.
"Beztak je tvůj, Tome." Dobírají si nejvzpurnějšího z nich. Nedopalků je v pytli za chvíli pěkná hromádka a zákoutí je čisté.
Vyrážíme směrem ke kluzišti. Děti se rozbíhají po celé jeho ploše, za mantinely. Odevšud vytahují hliníkové plechovky od různých nápojů.
"Jak dlouho by tu byly tyhle plechovky, kdybychom je neposbírali?" Začnou se zajímat.
"Ty železné rezavějí.To by trvalo deset, patnáct let. Tyhle hliníkové by tu zůstaly podstatně déle. To by z vás už možná byli dědečkové a babičky." Odpovídám. "Navíc se hliníková ruda nachází pod pralesem, který se musí nejdřív vykácet, aby se hliníková ruda, bauxit , dal vytěžit. Pak se spotřebuje velké množství elektřiny a vody, aby mohla taková plechovka vzniknout. Takhle je sebereme a zrecyklujeme. Tím výrazně ulevíme přírodě." Děcka dál snášejí plechovky do vyhrazeného pytle. Když zalezou za plot jedné zahrady, svolávám je a vyrážíme lesní cestou do vytipované rokle. Z té taháme čtyři pytle plastů, včetně rozbité plastové židle.
"Za jak dlouho by se bez našeho úklidu rozložila tahle židle?" Ptá se další malý průzkumník.
"Je vyrobena z masivního plastu, určitě by vás přežila. Vy už byste umřeli, ale tahle židle by se tu ještě pár desetiletí válela." To všechny nadchne a vrhají se do práce a u nedaleké cesty se začíná vršit slušná hromada pytlů a pneumatik.
"Děcka, kdo má hlad?" Ptám se. Přitakávají téměř všichni. Usazujeme se na prázdné pytle, sundáváme rukavice a dáváme se do jídla.
"Teto , kam mám dát ten ohryzek?" Ptá se malá Terezka.
"Ten můžeš hodit do rokle, příroda si s ním rychle poradí. Nanejvýš za tři týdny po něm nezbude téměř nic."
"Takže slupka z mandarinky přírodě taky nevadí?" Ptá se Péťa.
"Ta do naší přírody nepatří. Zůstane tu půl roku, možná i rok nebo dva, podle počasí." Vysvětluji. Péťa slupku raději hází do jednoho z pytlů. To už přichází Kája s papírovým ubrouskem, spořádaně ho také ukládá do pytle a děti se ptají, jak dlouho by se v přírodě válel ubrousek. Když jim povím, že asi půl roku, všichni se ke mně sbíhají a o překot mi ukazují svoje obaly od svačin. Mikroténový sáček by se v rokli válel třicet let, krabička od pitíčka deset let. Plastová lahev od pití let osmdesát a vytržený papír ze Slávkova bloku, kam si o rozkladu různých materiálů dělal poznámky, by tu po rokli poletoval dva až pět měsíců, než by si s ním příroda poradila sama.
Velcí kluci vyvlekli z rokle ledničku. S tou by si příroda jen tak snadno neporadila. trvalo by desetiletí, než by se tu sama rozložila. navíc by z ní vytekl jedovatý obsah a kontaminoval by zejména houby, ale i lesní plody a okolní půdu. Ještě horší by to bylo se skleněnou lahví, ta by se tu válela ještě nejmíň tisíc let. A polystyrénová výplň, zřejmě od nějaké elektroniky, by se zřejmě nerozložila nikdy a zdobila by zdejší krásnou přírodu už navěky. Proto ji raději strkáme do dalšího pytle. Na kraji rokle nacházíme v plastové tašce shrabané listí od podzimu. Už víme, že igelitka by se rozkládala pár desetiletí, proto ji vysypáváme a ukládáme do pytle s odpadem. Kdyby sem pilný zahrádkář shrabané listí nasypal rovnou, ušetřil by nám práci a přírodě jeden obtížně rozložitelný odpadek. takhle ale zřejmě neuvažoval.
Rokle je čistá a u cesty se vrší hromada naplněných pytlů. Odpoledne je odvezou traktorem na sběrný dvůr. Svolávám děti a vyrážíme k fotbalovému hřišti, kde pro nás připravili oheň na pečení buřtíků a teplý čaj, abychom se zahřáli. O to, zda děcka zahodí tácky od buřtíků a kelímky od čaje tam, kam patří, nemám starost. Nikdo z nich tu po sobě nechce nechat takový pomník. A na celá desetiletí!
Pokud mám o někoho starost, jsou to někteří dospělí. Těm by trocha té osvěty o tom, jak dlouho se který materiál v přírodě rozkládá, také neuškodila. Třeba by o svém chování více uvažovali.
