Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Fajn večer

Pro Matěje Mlynáře to začalo jako úplně obyčejný večer. Když ho ale osloví neznámá žena, je náhle všechno jinak. Než se naděje, ocitne uprostřed vyšetřování vraždy...

Pro Matěje Mlynáře to začalo jako úplně obyčejný večer. Když ho ale osloví neznámá žena, je náhle všechno jinak. Než se naděje, ocitne uprostřed vyšetřování vraždy...

/1/

 

Další z těch všedních večerů. Měl jsem po šichtě v knihkupectví. Choulil jsem se na baru u Černýho ptáka. Poslouchal jsem starý vypalovačky z Český Kanady a švitoření strávníků, který se točilo kolem nedávnýho přepadení samoobsluhy v Rybniční ulici a neschopnosti policie při dopadení pachatele. Přitom jsem koukal na láhve s alkoholem vysázených na poličkách, jako kdyby to byla spojenecká armáda. V krvi mi kolovala směs piva, whisky a tuzemáku.

„Pan Mlynář?“

Nejprve jsem si myslel, že se mi to zdá nebo je to prostě jen následek velkýho množství vypitýho alkoholu.

Ale nejednalo se ani o jedno.

Kousek od mojí židle stála hnědovláska v džínech, zelené bundě, které oči zakrývaly velké sluneční brýle s tmavými skly.

„Jo.“

„Jsem Vaníčková. Lucka Vaníčková.“

„Co byste ráda?“

„Slyšela jsem, že pomáháte lidem.“

Přikývl jsem. Tohle byla pravda. Pomáhal jsem lidem, kteří se ocitli v životním svrabu a neměli se na koho obrátit. Tohle melouchaření obvykle obnášelo domlouvání otravným bývalým partnerům nebo hledání neplatičů výživného.

„Ráda bych si vás najala. Bylo… bylo by to možné?“

Ještě jednou jsem si ji prohlédl. Brýle na očích. Lehce nahrbená postava a křečovitost. Navíc ta snaha nevstupovat do mýho osobního prostoru, jako kdyby se mě bála. Ale nebylo to tím, že jsem byl vousatý jako bezďák a bunda mi páchla cigaretami, potem a alkoholem. Kdepak. V tom bylo něco úplně jiného. Něco mi říkalo, že tahle žena je na tom hodně blbě.

„Půjdeme se posadit támhle,“ ukázal jsem na jeden z volných stolů, které se táhly podél levé stěny.

Vzal jsem do ruky sklenici piva a přesunul se. Vaníčková si u Leony, postarší servírky, objednala minerálku.

„Tak co vás trápí?“ usrkl jsem piva.

„Nevím odkud začít.“

„Nejlépe od začátku. Anebo s tím, že si sundáte brýle.“

„To asi není dobrý nápad.“

„Ale no tak,“ natáhl jsem k ní ruku a brýle stáhl jen napůl. Lucka Vaníčková měla pěkné zelené oči. A pod nimi velké fialové kruhy, na kterých by se mohl předvádět nejeden artista.

Vaníčková si brýle natáhla zase zpátky. Viděl jsem, jak se jí přitom třese ruka.

V ústech jsem ucítil sucho. Tentokrát jsem pivo vypil na jeden zátah. Během služby u policie i mimo ni jsem poznal celou řadu všemožných sígrů. Od feťáků, kapesních zlodějíčků až po vrahy. Ale chlap, který vztáhne ruku na něco tak křehkýho a úžasnýho jako je žena, je u mě SS. Srabáckej sráč, jak říkám já. A SS-ko si nezaslouží slitování. Naopak si zaslouží chytit za koule a pořádně za ně zmáčknout.

„Jak dlouho to trvá?“

„Asi půl roku.“

„Manžel?“

Přikývla.

„Hlásila jste to?“

„Ne.“

„Proč ne?“

„Mám strach, že mi vezme děti.“

„To nemůže. Když to oznámíte…“

„Nejsou moje. Ale jako kdyby byly. Většinu času totiž na ně kašle. Většinu dní není doma, a když přijde, nají se. Ožere se, zmlátí mě, po… pon…“

„Poníží vás?“ zkusil jsem.

„Ano. Když se vyspí, ukradne mi prachy z výplaty a zmizí z bytu.“

 „Zkoušela jste vyměnit zámek?“

„Jo. Vyrazil dveře a zmaloval mi obličej k nepoznání. Samozřejmě, že sousedi hned zavolali policajty.“

„Co oni na to?“

„Nic neudělali. Já jsem na něj nepodala trestní oznámení. Jde mi jen o ty děti.“

„A co jejich vlastní matka?“

„Asi před pěti lety zmizela.“

„Zmizela?“

„Jo. Nejspíš od něj utekla. A já teď už chápu, proč to udělala. Jenže já jsem zoufalá. Opravdu. Chci, aby mi dal pokoj. Ale ty děti…“

„Co byste si představovala, abych udělal?“

„Cokoliv. Hlavně, abych měla pokoj.“ Na stůl položila pomačkanou naditou obálku. „Je to deset tisíc. Nevím, jestli to bude stačit.“

„Bude.“

„Do obálky jsem dala i informace o tom panchartovi.“

Leona přede mě postavila novou dávku alkoholu. Panáka jsem hned zalil pivem.

„Proč tolik pijete?“ zakroutila hlavou.

„Co je vám po tom?“ zavrčel jsem.

„Nechce se mi věřit, že se svěřuju do rukou alkoholika,“ povzdechla si.

„Nikdo vás nenutí,“ přisunul jsem obálku zpátky k ní.

„Hlavně si s ním promluvte,“ zmizela od stolu dřív, než jsem stačil říct něco dalšího.

 

/2/

 

Vaníček chodil rád nasávat do nonstopu na nábřeží. Od Ptáka jsem se tam přesunul během pěti minut.

Rozrazil jsem dveře. Vlasy a bundu jsem měl mokré. Perfektně jsem tak zapadl mezi další pochybný existence okupující stoly ponořené v přítmí. Procházel jsem mlhovinou z cigaretového kouře prosycenou potem a alkoholem. Očima jsem přitom bloudil kolem do kola ve snaze najít Vaníčka. Nikde nebyl.

Dostal jsem se až k baru. Aniž bych o tom nějak přemýšlel, objednal jsem si u pokérované barmanky s vlasy ostříhanýma na číro panáka tullamorky. Při druhým hltu jsme si vyměnili pohled. Bedlivě mě zkoumala, jako kdyby se snažila najít něco, co jsem schovával pod obličejem zarostlým hustým plnovousem a starou bundou, kterou mi kdysi darovala moje žena Bára.

Neschovával jsem vůbec nic. Z mýho starýho já zbyla jen prázdná skořápka. Byl jsem na totálním dně. Se ztrátou ženy a s odchodem od policejního sboru jako kdybych ztratil svůj vnitřní kompas. Nežil jsem. Jen jsem živořil. Částečně fajn jsem si připadal jen díky těm svým pochybným melouchům.

„Ještě jedno?“

Už jsem byl zase mimo. Tohle se mi stávalo poměrně často.

„Znáte tohohle chlapa?“ ukázal jsem jí fotografii.

„Jste policajt?“

„Ne.“

„To je Vaníček.“

„Znáte ho?“

„Bohužel. Je věčně nalitej. Už mi párkrát dělal hodně nechutný návrhy.“

„Tříská svojí ženu.“

„A vy jste kdo? Její anděl strážnej?“

„Možná.“

„Tak vás zklamu. Odešel odtud chvíli před váma. Spolu s tím svým kumpánem.“ 

„Kam?“

„Nejspíš vyspat opici.“

 

/3/

 

Vaníčkovi bydleli na Vajgaře. Byl to jeden z těch paneláků poblíž bazénu. Na místo jsem doklusal o nějakých patnáct minut později.

Ukázalo se, že jsem dorazil pozdě.

Za dveřmi patřícímu bytu rodiny Vaníčkových jsem slyšel zvukovou směs

úderů

pláče

nařeků

rozbíjeného nábytku.

Zazvonil jsem.

Jednou.

Dvakrát.

Třetí pokus vyšel.

Otevřel mi Vaníček. Poznal jsem ho hned. Od chlapa z fotky se moc nelišil. Vlasy střižené na krátko a dravčí oči, z nichž čišela proradnost. Kožený pásek s masivní přezkou v jeho ruce mluvil za vše.

„Co jsi zač?“ vyštěkl na mě.

Místo odpovědi jsem mu vrazil pěst rovnou do obličeje. Slyšel jsem, jak o podlahu cinknul zub. Krev vystříkla.

Nedal jsem mu čas, aby se vzpamatoval. Skočil jsem mu po krku.

Dopadli jsme na podlahu.

Zasadil jsem mu dalších několik úderů do hrudi.

Teprve pak jsem si všiml Vaníčkové tisknoucí k sobě dvě děti. Podíval jsem se na ni, Vaníčka a svoje ruce. Najednou jsem si připadal jako monstrum rochnící se v krvi.

Slezl jsem z něj. Přišel jsem k Vaníčkové, abych zaštítil ji a děti, kdyby se na ně chtěl Vaníček vrhnout.

Místo toho se ale sebral a odešel.

 

/4/

 

O nějakých pět minut později projel celým panelákem křik. Podívali jsme se s Vaníčkovou na sebe.

Myslel jsem, že se mi to zdá.

Ale nezdálo. Naopak. Křik nepřestával proudit vzduchem.

Vyběhl jsem ven.

Řev mě zavedl, o patro níž, do vchodové haly. U výtahu stála mladá žena se psem na vodítku. Ne, nestála. Krčila se a křičela.

A taky jsem věděl proč.

U nohou jí ležel Vaníček v tratolišti krve jak pytel na odpadky. Z břicha mu trčel motýlkový nůž s poškrábanou zelenou rukojetí.

Vaníček byl mrtvej. O tom nemohlo být pochyb.

 

/5/

 

Do čtvrt hodiny se místo činu hemžilo policajty. Nastala klasická procedura. Uzavření prostoru, výslech svědků, sousedů, mojí osoby. Sbírání stop. Věděl jsem, že jim tohle bude k ničemu. Bylo to asi stejný, jako kdyby se snažily daktylky a tresilky zajistit na mezinárodním letišti. Šance byla naprosto nulová. Museli doufat, že najdou nějaký stopy na vražedný zbrani, anebo někoho, kdo zahlédl alespoň něco.

Patrik Havlík, můj bývalý kolega a švagr, mě podrobil výslechu. Ta jeho pleš se mu přitom leskla jak nádobí. Pravdu jsem si trochu upravil, jak jinak. K mýmu překvapení mě nechal jít a dal mi důrazný varování, abych celou tu záležitost nechal v rukách policie.

Jenže to jsem právě nemohl.

Zvlášť, když se mi to celý stalo pod nosem.

 

 

/6/

 

Pátrat jsem začal v nábřežní knajpě. Měl jsem pocit, že návštěvníci vypadají ještě mrtvolněji než při mojí první návštěvě.

„Dostal jste chuť na alkohol?“ zeptala se holka s čírem. „Nějak brzo.“

„Spíš někoho hledám. Ten chlápek…“

„Vaníček,“ skočilo mi číro do řeči.

„Jo,“ přikývl jsem. „Říkala jste, že měl parťáka. Dokázala byste ho popsat?“

„Dokázala. Ale nechcete spíš vědět, kde bydlí?“

„Vy to víte?“

„Náhodou jo. I to, jak se jmenuje. Je místní.“

„Jsem jedno ucho.“

 

/7/

 

Vaníčkův kámoš se jmenoval Petr Benda a bydlel v Rybniční ulici. V jednom z těch starých domů, které se stály nad nábřežní knajpou.

Barák jsem si otevřel pomocí šperháků. Ocitl jsem se v útrobách něčeho, v čem byste nechtěli bydlet ani v případě toho největšího zoufalství. Na druhou stranu právě takovej druh ubytování často představoval poslední hradbu mezi vámi a bydlením pod mostem.

Zdi byly otřískané, omítka popadaná. Měl jsem pocit, že tenhle barák je stařec nad hrobem a od rozpadnutí ho drží jen malý zázrak. Pod schody rozházené odpadky a žílami a tepnami domu se táhl nekonečný puch, jenž nešel ani pořádně popsat.

V Bendově bytě to vypadalo podobně. Zápach, rozházené oblečení, neumyté nádobí vršící se ve dřezu. Podobně jako nezaplacené složenky na stole.

Jen samotný Benda nikde.

Prohrabal jsem koš. Vylovil jsem fotografie. Při bližším průzkumu mi došlo, že je to večerka v Rybniční ulici. Ta samá večerka, kterou někdo nedávno přepadl. Zároveň s tím mě do nosu kopnul zápach oleje na čištění zbraní.

A kruci. Hodně rychle mi došlo, že jsem šlápl do pořádně smradlavýho lejna.

Pak jsem si všiml rámečku na nočním stolku vedle postele. Fotografie v něm zachycovala Bendu objímajícího usměvavou blondýnu.

A mě napadlo, že právě u ní by se mohl Benda schovávat. Jenže jsem neměl nejmenší tušení, kde ji hledat. Natož jak se může jmenovat.

Zazvonil mi telefon.

„Jo, Eriku?“ oslovil jsem hackera, který mi pomáhal získávat informace.

„Tak ten Vaníček nemá žádnej záznam. Ten snad v životě ani nepřekročil blbě rychlost. Což chápu, jelikož ho volant živil. Jen posledních tři čtvrtě roku pobývá na pracáku.“

„Takže prachy potřebuje,“ promluvil jsem nahlas.

„Jo, kdo by je nepotřeboval.“

„Hele, potřeboval bych vylustrovat ještě jednoho člověka. Petr Benda. Ale jeho nacionále nemám.“

„To nějak udělám.“

Najednou jsem za sebou uslyšel vrznutí podlahy.

Otočil jsem se právě včas.

Chlap narvaný do vaťáku po mně akorát vypálil pěstí.

Vyhnul jsem se na poslední chvíli. Pravačkou jsem ho poslal k zemi.

Zafuněl jsem.

Všiml jsem si, že se chystá zpátky na nohy.

Zalehl jsem ho celou váhou. Zajistil jsem mu ruce.

„Kde je Benda?“ zavrčel na mě.

„To by mě taky zajímalo. Co mu vůbec chcete?“

„Dluží prachy mýmu šéfovi.“

„A to je kdo?“

„Vlk.“

 

/8/

 

Podle toho co mi říkal Erik, Benda už víc jak půl roku nezakopl o práci. A navíc dlužil Vlkovi, což bylo ještě horší. Vlk byl místní gangster, který vám půjčil prachy. Jenže když jste mu nebyli schopný splatit, tak vás pak neochránil ani andělíček strážníček.

Mohl jsem jen hádat, jak to celý bylo. Ale přesto jsem si troufal sestavit vlastní teorii.

Benda a Vaníček se seznámili na pracáku. Začali se stýkat. Oba potřebovali prachy. Tak se domluvili, že udělají tu večerku. S Vaníčkovými řidičskými schopnostmi pak nebyl zase takový problém rychle zmizet.

 No a pak se to začalo lámat. Buď nebyla ta rána tak velká, jak se původně domnívali. Anebo byl Benda prostě jen parchant, nechtěl se dělit o lup a svého parťáka zabil.

Teď ho jen zbývalo najít.

 

/9/

 

„Už jste zase tady?“ Číro mi věnovalo zkoumavej pohled. „Co to bude tentokrát? Alkohol nebo informace?“

„Informace.“

„Mám pocit, že si brzo na dveře napíšeme větu – Informační centrum.“

„Tak horký to snad nebude,“ podal jsem jí fotku nalezenou u Bendy. Číro se na ni podívalo a zbledlo.

„Kde jste tohle sebral?“ chtěla vědět.

„U Bendy,“ zapálil jsem si cigaretu, protože mi došlo, že už jsem si dlouho nezatěžoval tělo nikotinem. Při pohledu na hodiny nad barem mi došlo, že naposledy včera. Byly totiž už čtyři hodiny ráno.

„Ten parchant,“ zavrčelo číro.

„Vy tu holku znáte?“ podivil jsem se.

„To teda znám. Je to moje mladší ségra.“

„A kde je teď?“

„Měla by být doma.“

Moc přesvědčivě to teda fakt neřekla.

„Kde bydlíte?“ chtěl jsem vědět.

„Emile.“

K pultu přišla hora svalů navlečená v kožené bundě.

„Jo?“

„Potřebuju, abys mi pohlídal lokál.“

„Nějakej průser?“

„Anežka zase zlobí,“ Číro si na sebe natáhlo bundičku a na rameno pověsilo kabelku.

„Zvládneš to?“

„Budu mít doprovod.“

Vypadli jsme ven.

 

/10/

 

Číro se jmenovalo Hela. A cestou k sobě mi odvyprávěla svůj příběh. Rodiče jim umřeli, když jí bylo osmnáct a ona se sama stará o sestru. Rychle mi došlo, že je to slušný kvítko. Záškoláctví, špatnej prospěch. Ovšem Anežka byla obzvlášť nadaná na to, aby si narazila nějakýho problemovýho chlapa. Ovšem s Bendou tomu nasadila korunu.

Bendu s Anežkou jsme našli v ložnici. Spali tichým a nerušeným spánkem ve vzájemném objetí.

„Ty parchante,“ zaklela Hela a rozsvítila.

Anežka s Bendou se probrali. Z dek vyčuhovala nahá těla, a když jsem si k tomu přidal oblečení rozházený všude kolem, nebylo zase tak těžký odhadnout, co se tu dělo.

Holka při pohledu na mě zařvala a přitáhla si deku víc k sobě. Hela se přibližovala. Benda vylezl z postele, nasazoval si přitom boxerky.

„Ty hajzle, říkala jsem ti, ať se od mojí ségry držíš dál,“ chrlila Hela lávu jak sopka.

„Já mám tvoji ségru rád.“

„Jo? A co ji můžeš nabídnout?“

„Momentálně tak několik let v base za loupežný přepadení a vraždu,“ vložil jsem se do rozhovoru.

„Co?“ vydechly sestry.

To už na sobě měl Benda kalhoty.

„Krev na mikině to ukazuje dost jasně,“ hodil jsem Hele kus oblečení. „To asi nebude kečup.“

„Petře,“ vydechla Anežka. „O čem to mluví?“

Benda se k ní otočil. „Ten hajzl se se mnou nechtěl dělit. Musel… musel jsem to udělat. Ty prachy jsem chtěl použít na novej začátek.“

„Ne,“ začala Anežka brečet.

„Myslím, že zavolám policii,“ vytáhl jsem telefon.

Benda se sehnul a zpod postele vyndal revolver. „Myslím, že ne,“ zamířil jim na nás.

„Neblbněte. Už je konec,“ snažil jsem se ho ukecat.

„Miláčku, obleč se. Odcházíme.“

„Ne,“ zakroutila hlavou.

„Udělej, co říkám.“

„Ne, Petře. Já s tebou nikam nejdu.“

„Jak myslíš,“ Benda vklouzl do bot a bundy a za střídavého míření opustil byt.

 

/11/

 

Vyběhl jsem ven.

Právě včas.

Viděl jsem, jak Benda nastupuje k Vlkově gorile do auta na sedadlo řidiče.

Podle všeho nás ten parchant musel sledovat až sem.

„Do prdele,“ zaklel jsem nahlas.

Mohl jsem je nechat, ať si to s ním vyřídí sami. Jenže by to nebylo správné. Nikdo, ani ten největší šmejd, si nezasloužil umřít. Nebylo správné se řídit zákonem malé ocelové pilulky. Každý si zasloužil spravedlivý soud se vším, co k němu patřilo.

 

/12/

 

Pod nohama mi nepříjemně čvachtalo.

Byla mi zima a vzduch byl prosycen rybinou.

Nacházeli jsme se u břehu Vajgaru pod plaveckým bazénem.

Pak nastalo ticho.

Přidal jsem víc do kroku.

Slunce pomalu vycházelo.

Obloha se barvila rudou barvou.

Viděl jsem, jak Benda vchází do rybníka.

Zatímco mu příliv omýval tělo, gorila na něj mířila revolverem.

Vše se odehrálo v naprostém tichu.

Popadl jsem větev ležící v bahně. Udělal jsem několik kroků vpřed. Pod nohama mi cosi zapraskalo.

Gorila se otočila.

Věděl jsem, že mám jedinou šanci.

Švihnul jsem a vší silou chlapa udeřil do obličeje.

Rozbil jsem mu pusu a nos. Krev vystříkla.

Dalším švihnutím jsem ho zbavil revolveru.

Zbraň dopadla do bahna.

Skočili jsme po ní naráz.

Tloukl mě zuřivě pěstmi jako kladivy.

Jeho krev byla úplně všude.

Zařval jsem

Oba jsme dopadli do bahna.

Pravačkou jsem ho přidusil a pak jsem zašátral po revolveru.

„Ani se nehni,“ zahuhlal jsem.

Zbraň v mojí ruce byla dostatečně pádnej argument, aby to nedělal.

„Pojď ven,“ zařval jsem na Bendu.

Poslechl mě.

Zavolal jsem Patrikovi, aby si přijel vyzvednout připravenou zásilku.

Autor: Martin Stručovský | neděle 4.11.2018 19:14 | karma článku: 13,19 | přečteno: 546x
  • Další články autora

Martin Stručovský

Cizinec

Matěj Mlynář, hrdina detektivek Bez duše, Zavátá sněhem, V temnotách a Fajn večer, řeší tentokrát smrt dávného přítele, jehož životní láskou byl jeho rybník a kapři.

1.1.2021 v 0:00 | Karma: 8,13 | Přečteno: 275x | Diskuse| Kultura

Martin Stručovský

Bestie, desátá kapitola

Matěj Mlynář selhal. Nepodařilo se mu najít pohřešovaného kluka a šel se opít. Jeho starý mentor Hrách mu přichází na pomoc. A není sám.

6.4.2020 v 8:38 | Karma: 5,45 | Přečteno: 196x | Diskuse| Kultura

Martin Stručovský

Bestie, devátá kapitola

Bestie přichází v deváté kapitole. Matěj Mlynář si připadá, že selhal na plné čáře. Ale přichází pomoc...

29.2.2020 v 18:51 | Karma: 6,05 | Přečteno: 241x | Diskuse| Kultura

Martin Stručovský

Bestie, osmá kapitola

Matěj Mlynář, hrdina detektivek Bez duše, Zavátá sněhem a V temnotách přichází v příběhu na pokračování. Bude vycházet v sobotu jednou za 14 dnů

8.2.2020 v 16:42 | Karma: 6,86 | Přečteno: 170x | Diskuse| Kultura

Martin Stručovský

Bestie, sedmá kapitola

Matěj Mlynář, hrdina detektivek Bez duše, Zavátá sněhem a V temnotách přichází v příběhu na pokračování. Bude vycházet v sobotu jednou za 14 dnů

25.1.2020 v 18:08 | Karma: 7,70 | Přečteno: 259x | Diskuse| Kultura
  • Nejčtenější

Policie v pohotovosti kvůli hrozbě terorismu. Zadržela podezřelého cizince

8. června 2024  23:01,  aktualizováno  9.6 12:41

Policie dopadla cizince podezřelého ze zvlášť závažného zločinu, po kterém vyhlásila pátrání v...

Dar pro Ukrajinu prostřednictvím Čechů vyvolal na Tchaj-wanu bouři

10. června 2024

Premium Dar, který má pomoci Ukrajině s obnovou tamního zdravotnictví, způsobil na Tchaj-wanu politický...

Volby vyhrálo ANO před SPOLU. Stačilo! i Přísaha mají dvě křesla, propadli Piráti

9. června 2024  20:29,  aktualizováno  10.6

Volby do Evropského parlamentu vyhrálo v Česku hnutí ANO. Od voličů získalo 26,14 procenta hlasů,...

„Ukrajinská sebevražda“. Intriky v Kyjevě čím dál víc frustrují Západ

11. června 2024  19:21

Kádrové změny nezmítají jen ruským ministerstvem obrany, rostoucí pozornost vzbuzují i rošády v...

Policie prověřovala nákup vojenského materiálu pro Ukrajinu. Zajistila 300 milionů

5. června 2024,  aktualizováno  8.6 21:12

Premium Česká policie v tichosti prověřovala třaskavý případ, který může mít negativní dopad na zbrojní...

Při důlním neštěstí v Mexiku uvázlo v zemi 63 horníků. Našli je po 18 letech

13. června 2024  7:29

Mexické úřady ve středu informovaly, že se podařilo najít pozůstatky některých ze 63 horníků, kteří...

O víkendu se výrazně oteplí, přijdou ale srážky. Příští týden čekejme tropy

13. června 2024  7:11

Chladnější vzduch proudící od severozápadu ovlivňuje ranní teploty, které mohou místy klesnout i...

Chtěl zabíjet černochy, aby vypukla rasová válka. Za komplice si vybral agenta FBI

13. června 2024  7:05

Muž z amerického státu Arizona byl obžalován z trestných činů týkajících se nelegálního obchodu se...

Hořící auta, vodní děla. V Buenos Aires se protestuje kvůli úsporným opatřením

13. června 2024  6:39

Násilné protesty provázely středeční debatu v argentinském senátu o úsporných opatřeních, která...

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

  • Počet článků 34
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 484x
Knižní recenzent, šéfredaktor deníku Sarden. Autor detektivek Bez duše a Zavátá sněhem

Seznam rubrik