Bestie, druhá kapitola

Matěj Mlynář, hrdina detektivek Bez duše a Zavátá sněhem, přichází v novém příběhu na pokračování. Bude vycházet v neděli jednou za 14 dnů.

Matěj Mlynář, hrdina detektivek Bez duše a Zavátá sněhem přichází v příběhu na pokračování.

Matěj Mlynář nikdy neplánoval, že se stane policistou. Když ale jednoho dne zmizí a následně je nalezen mrtev jeho nejlepší kamarád Tibor, osud ho zavane úplně jiným směrem. V touze pohlédnout vrahovi svého přítele jednou do očí se stává policistou. V Bestii ale není ještě vysloužilým vlkem samotářem. Je vlčetem, kterému teče mléko po bradě, a s vyšetřováním zločinů nemá příliš mnoho zkušeností. Zato zápalu ano. A když ho osloví matka dítěte zasažena tragédií, nedokáže jen tak sedět a vyráží pátrat do ulic Jindřichova Hradce, které jsou temnější, než by se mohlo na první pohled zdát.

Přečtěte si: 

Prolog

První kapitolu

/Dvě/

Šéf řval.

Nadával.

Říkal, že jsem magor a co si jako prej vůbec myslím, chovat se takhle.

Nezmohl jsem se ani na slovo.

Když konečně utichl jako rozbouřená Etna, práskl pěstí do stolu a poslal mě na nucenou dovolenou se slibem, že tohle celý bude mít ještě dohru.

Víte co?

Nelitoval jsem toho.

Naopak.

Tomu hajzlovi bych tu ruku neváhal zlomit podruhý.

Za to, jak se k Novákový a její dceři choval, si zasloužil mnohem horší věci.

Tuhle poznámku jsem si přirozeně nechal pro sebe.

Stejně tak jsem si nechal pro sebe i to, že než jako policajt nad takovým svinstem přivírat oč, tak jím radši nebudu vůbec.

Za to mi to fakt nestálo.

Šel jsem do toho s úmyslem lidem pomáhat a ne ignorovat takový sráče jako je Slizák.

Nezbývalo mi, než si zabalit svých pět švestek a vyrazit na střídací lavici. Věděl jsem ale, že tak jednoduchý to nebude a že si to pěkně vyžeru. Krupička nebyl z těch, co by se rval do krve za svoje lidi. Ostatně s tímhle vědomím jsem do toho šel, když jsem to místo na oddělení přijímal.

S tímhle jsem do toho šel, když se za mě Hrách přimlouval. A taky mi bylo jasný, že další na řadě ve řvaní bude právě on.

Vstoupil jsem do směsice cigaretovýho dýmu, potu, parfému a různorodýho chlastu, která se ve Šmejkárně dejchala místo vzduchu. Teď na večer tu bylo plno. Stoly natřískaný, nádobí cinkalo, chlapi se přeřvávali jeden přes druhýho a postarší na krátko ostříhaná servírka se to všechno snažila ukočírovat.

Hrách seděl v rohu.

Sám.

Zarostlej chlap v tmavý kostkovaný košili, kterej před sebou měl rozložený noviny a rozpitou dvanáctku.

Svět o něj zájem nejvil.

A on nejevil zájem o svět.

Alespoň na první pohled.

Ve skutečnosti jsem věděl, že tu ochranitelskou jiskru policajta má pořád ještě v sobě. Jen už ji nedával tak moc najevo.

Ten chlap byl pro mě legenda.

Vzor, kterej kdysi jednoho mladýho kluka chytnul za uši, nakopal ho do zadku a nasměroval ho na dráhu policajta.

Přisedl jsem si, aniž bych se ho na to dovolil.

„Pořád jsi stejně drzej, Matěji.“ Ozvalo se zpoza novin.

„Už asi jinej nebudu.“

Hrách si povzdechl.

„Víte to?“

„Co myslíš?“

„Vy víte.“

„Jestli myslíš to, jestli mi volal totálně nasranej Krupička a ptal se mě, co jsem mu na oddělení doporučil za magora, co rád mlátí lidi, tak jo, volal.“

„Nebylo zbytí.“

„To má být tvoje obhajoba?“

„Ne… já…“

Hrách rozboural novinovej paravan a položil ho přehnutý na stůl.

Jedno se starému policajtovi muselo nechat. S holícím strojkem opravdu nebyli přátelé. A ty jeho oči pořád byly modré jako skleněné kuličky.

„Jaký je rok?“ zeptal se mě Hrách.

„1994,“ odvětil jsem.

Hrách přikývl. „A od revoluce uplynulo…“

„Pět let.“

„Pět let. A před pár rokama bylo úplně běžný, že člověk dostal u výslechu nakládačku. Nebo skončil v lágru.“

„Nechápu, kam…“

Hrách povytáhl obočí. „Ale no tak. Takovej debil zase nejsi.“

„Policajty měli všichni za hajzly. Za hajzly, co slouží režimu. Ale ne lidem.“

„Tak jest, můj mladý padawane,“ napodobil Hrách mistra Yodu. „A mají nás tak zafixovaný pořád. Jak si myslíš, že to vypadá před lidma, když si zahraješ na Clinta Eastwooda a jen tak vykopneš někomu dveře a přerazíš mu ruku obuškem?“

„Na hovno.“

Hráchovy oči zajiskřily. „Gratuluju, konečně sis vytáhl hlavu z prdele a začal jsi přemýšlet. Když to s touhle evolucí půjde dobře, jednou z tebe bude docela dobrej detektiv.“

„Ten chlap by ji zabil. Musel jsem zasáhnout…“

„Musel jsi leda tak hovno. Zvlášť, když jsi neměl oprávnění na to ty dveře vykopnout. Ani na to další.“

„Kdybych tam nevlítl, tak…“

„Matěji,“ zapálil si Hrách cigaretu. „Nejsi Superman. Ale policajt. A pro tebe a zvlášť v týhle době platí určitý zásady, jinak je celá policie v hajzlu.“

„Dáte si něco?“

Za zády se mi ocitla servírka. Podíval jsem se na ni. „Colu.“

Odkvačila.

Hrách si povzdechl.

„Co?“ zeptal jsem se.

„Kdy začneš pít konečně pivo?“

„Nikdy. Nemám rád alkohol,“ odvětil jsem.

„Jsi divnej.“

Pokrčil jsem rameny.

Od alkoholu a cigaret jsem se držel celý život. A rozhodně jsem s tím nehodlal začínat. Ani s jedním.

„Myslíte si, že mě vyrazí?“

„Těžko říct. Dej tomu čas. A hlavně už neproveď žádnou kravinu.“

Příští kapitola vychází 1.12. 2019