Matěj Mlynář, hrdina detektivek Bez duše a Zavátá sněhem přichází v příběhu na pokračování. Bude vycházet v neděli jednou za 14 dnů
Matěj Mlynář, hrdina detektivek Bez duše a Zavátá sněhem přichází v příběhu na pokračování.
Matěj Mlynář nikdy neplánoval, že se stane policistou. Když ale jednoho dne zmizí a následně je nalezen mrtev jeho nejlepší kamarád Tibor, osud ho zavane úplně jiným směrem. V touze pohlédnout vrahovi svého přítele jednou do očí se stává policistou. V Bestii ale není ještě vysloužilým vlkem samotářem. Je vlčetem, kterému teče mléko po bradě, a s vyšetřováním zločinů nemá příliš mnoho zkušeností. Zato zápalu ano. A když ho osloví matka dítěte zasažena tragédií, nedokáže jen tak sedět a vyráží pátrat do ulic Jindřichova Hradce, které jsou temnější, než by se mohlo na první pohled zdát.
Přečtete si
Prolog
První kapitoluDruhou kapitolu Třetí kapitolu
/4/
Otevřela nám ubrečená ženská po čtyřicítce.
„Dobrý den, paní Hrdličková,“ ujal jsem se slova.
„Pane Rytíři. Pane Mlynáři… Děkuju, že jste přišli.“
Posadili jsme se do malý kuchyně vonící po skořici. Nalila nám horký kafe a zapálila si cigaretu.
Chvíli bylo ticho.
Nechvátal jsem na ni. Dával jsem jí na čas, aby začala sama, až se na to bude cítit.
Doufal jsem, že je to tak správný. Zatím jsem nikdy nikoho nevyslýchal. Když jsem teda nepočítal majitele ukradenejch peněženek a vybrakovanejch aut. To se ale s kalibrem, který jsem teď měl před sebou, nedalo rovnat.
Hrdličková se napila kafe a spustila. „Rosťa se včera nevrátil z venku. Přišel ve čtyři ze školy. Zavolal mi do práce, povyprávěl mi, co bylo ve škole. Byli jsme domluvení, že si udělá úkoly a půjde ven s kamarády. Domů se měl vrátit na sedmou, kdy už jsem doma z práce. Ale když jsem přišla, nebyl tady. Ze začátku jsem neplašila. Jenže pak jsem dostala strach a ten se stupňoval, když jsem ho nikde venku nenašla a když jsem zjistila, že není u žádného z kamarádů, se kterými Rosťa bývá. Mezitím jsem běžela policajty a řekla jim, co se stalo. Tam se se mnou bavila nějaká pipka, která mi odpověděla, ať neplaším, že se kluk objeví. A že stejně nemůžou nic dělat, dokud není zmizelej dvacet čtyři hodin. Co je to za kravinu?“
Taková byla bohužel skutečnost. Pátrat po zmizelým člověku se začínalo vždycky až dvacet čtyři hodin od chvíle, co zmizel. Takový byly pravidla.
„A pak jsem potkala Romana. Všechno mu pověděla… já… mám hrozný strach. Pomůžete mi?“
Přikývl jsem.
Bylo mi jedno, že jsem mimo službu a bylo mi jedno, že se do toho budu asi během pár hodin motat kriminálce. Oni prokaučovali možnost prvního výkopu. Než se dostanou k meruně, já už budu mít kus lajny za sebou. A možná ani nedostanou šanci. Ne, když se do toho zakousnu.
Chtěl jsem to.
Chtěl jsem dostat toho hajzla.
A zároveň jsem doufal, že to bude ten samej hajzl, kterej ublížil kdysi Tiborovi.
„Můžu se podívat do jeho pokoje?“
„Ano.“
„Zatím dejte prosím dohromady seznam jeho kamarádů.“
„Už jsem je obvolala,“ Hrdličková se přitom podívala na Romana.
„No tak, holka, udělej, co po tobě Matěj chce,“ vyzval ji.
To už jsem bral za kliku od Rosťova pokoje.
Uvnitř to bylo malý, ale dobře zařízený. Postel, pootevřená skříň, z níž vyčuhovalo oblečení. Psací stůl pod oknem. Knihovnička. Stěny polepené plakáty.
S rukama schovanýma v rukavicích jsem všechno prohledal. Kousek po kousku. Skříňku po skříňce. Poličku po poličce.
Skutečný překvápko na mě vypadlo ze školní aktovky.
Našel jsem game boye a dva tisíce. Na kluka z rodiny, kde máma dře na korunu jak kůň, mi to přišlo hodně zvláštní. V hlavě se mi roztočil celej koloběh otázek. Především pak ale ty, kde Rosťa k těmhle věcem přišel. Kdo mu dal prachy? A jak si mohl dovolit takhle drahou hračku?
„Našel jste něco?“ zeptala se Hrdličková.
„Jak se to vezme,“ požil jsem na stůl game boye a peníze. Podle jejího výrazu v obličeji jsem soudil, že jí to nic neříká.
„Kde jste to našel?“
„V aktovce vašeho syna.“
„Kde by k tomu přišel?“
„Game boye může mít od kamaráda,“ přiznal jsem. „Ale co ty prachy?“
„Snad je někde neukradl,“ zhrozila se. „Ne, ne. Můj Rosťa nekrade. Musí to mít nějaké vysvětlení.“
Určitě to nějaký vysvětlení mělo. Jen bych se vsadil, že se mi určitě nebude líbit.
„Nedostal ho třeba od prarodičů?“
„Ne. S našima se už pár let nestýkám. A rodiče jeho fotra ho nikdy neviděli. Čurák jeden,“ odplivla si.
Podíval jsem se na ni. „Co tím myslíte?“
„To je složitá historie, která s tímhle vším nesouvisí.“
Rozhodl jsem se změnit téma. „Dala jste dohromady ten seznam?“
Podala mi papír, na němž byla dvě jména.
„Chodí s nimi do školy?“
„Ano. Do třídy. Na pátou základku. Najdete ho, že jo? Najdete mého chlapce?“
„Udělám, co budu moct.“
„Jakou mají třídní?“
„Soudr… paní učitelku Mrázkovou.“
Dveře od bytu se otevřely.
Dokolíbal se k nám vousatý chlápek v zašpiněných monterkách. Páchly mu nohy na sto honů a z vlasů tekl olej. Podíval se po nás a podíval se po Hrdličkové. „Zlato, co se děje?“ políbil ji a já si přitom všiml, jak moc je jí to proti srsti.
Hrdličková chlapa objala. „Rosťa se ztratil.“
„Cože?“ trhl sebou vousáč.
„Je to tak,“ potvrdil Roman.
„Pan Mlynář ho bude hledat.“
„A co policajti?“
„Já jsem policajt,“ odvětil jsem.
„Proč jsi mi to nedala vědět?“
„Volala jsem ti, ale mistr říkal, že nejsi na stavbě.“
„Tak my půjdeme,“ rozloučil jsem se.
Jednu věc jsem musel uznat už teď. Ten její přítel se mi nelíbil. A skutečnost, že měl kluk takhle drahý věci, se mi nelíbila ještě o trochu víc.
Něco na tom všem slušně smrdělo.
A mě zajímalo co.
Příští část vychází 29.12.
