Potápění lodí s imigranty, přeplněná sběrná místa, moře plné utopenců. Článků o současné problematice na tuny, řešení ani za miligram. A do toho někteří aktivisté v hnutí dost možná i pomatené mysli glosují svá "moudra".
Berte neberte, moje intuice je i matkou mého názoru. Byly to právě nejmenované hlavy hezky po česku pomazané, které razí názor, že vracet uprchlíky i s falešným pasem by byl hřích. Lhostejno, zda se jedná o mačetového vraha nebo milovníka opasků s výbušninami. Jsou to přece taky lidé. Názor šílencův, ohradilo se ministerstvo vnitra. To jako za prvé. Za druhé - zcela scestná domněnka humanistů v bílých košilích a dobře střižených oblecích, kteří ani nemusejí umět "bruselsky", že naší zemičkou utečenci z černého kontinentu jen profrčí a dál budou spěchat na Západ, je správná jen do chvíle, kdy Západ řekne šlus. A řekne to brzy, protože už teď je víc místa v telefonní budce než v utečeneckých táborech.
Pak nastane jeden z přírodních zákonů, který nešanuje ani lidstvo jako takové. Množství přemnožených sarančat spase cestou vše. Usadí se především tam, kde stéblo trávy ještě zůstalo. Západ nebo Východ, to je potom jedno. Farmář pak jen bezmocně hledí, jak mu na osetých polích zůstane jen hlína. Sarančata usoudí, že je na čase se pustit i do farmáře. Příměr poněkud přitažený za vlasy, ale jen se kolem sebe podívejte. Kdo dosud nezaregistroval Islámský stát nebo jiné zvrhlé ideologie (lhostejno jak se jmenují), pak je ten farmář, který se bude zamykat v domě.
Námitka, že proti sarančatům se vlastně bránit nelze, je správná. Ale příroda čas od času tuhle pohromu na člověka sešle a taky mu dá šanci se z ní zotavit. Uprchlík má v zoufalství či z holé podstaty své povahy vždy jednu šanci - mít váš dům. Choval se tak i ve své zemi. A udělá pro to vše kdekoliv na světě. Viz narůstající sebevědomí muslimské komunity v Londýně. Buď přijmeš právo šaría, nebo se ti skutálí hlava. Tento diktát bubnují lidé, kteří do země hrdého Albionu odešli za lepším a anglická koruna jim to umožnila. Odměna? Právo šaríja.
Zatím si uchovejme právo, které zatím máme. Právo zdravého rozumu. Nebo aspoň jeho zbytek. To je, že pomozme těm , kdo to potřebují, ale v jejich domovině. Odjakživa to tak bylo. Bohužel už asi není. Pseudoaktivisté a humanisté, kteří se teď nad mým názorem válejí smíchy, mají šanci mě argumentačně převálcovat. Rád je pak navštívím s omluvou, jak hezky se o utečence ve svých vlastních českých domovech starají.
