Žena, která nezažila totalitu, přesto svými ideologickými postoji ke komunismu inklinuje. Buď je to póza nebo momentální pomatení mysli. Nebo něco úplně jiného. Nabízí se nemoc vlastního ega.
Což je úplně nejhorší, protože skoky plavmo z názoru do názoru pak udělají z člověka i nesvéprávného jedince. Jak k tomu dojde? Pocit spasitelství se změní v povahovou vlastnost a takový jedinec je pak zralý na léčbu pro duševně nemocné. Paradoxně se ale prodere do vysoké politiky a příkladů z minulosti je dost. Tím ale, podotýkám, nečiním vlastní diagnózu pro zmíněnou adeptku na kapitána pirátské lodi, jehož současný lodivod je na stranické půdě v mocenském ohrožení. Činím tak proto, že co není, může být a nic víc.
Kontroverzní osoby v politice vždy byly a budou, protože být politikem a touha po moci už určitým způsobem diagnóza je. Obecně vzato, ovládat lidi je odvěká touha těch, kteří ovládáni byli a je v tom tak trochu i touha po pomstě. Ta žene člověka do temných zákoutí jeho vlastní mysli, z nichž si vezme jen to, co mu k moci pomůže. Že je to po čertech nefér hra, je snad jasné každému. Ano, politika sama o sobě je nefér hra, a zase si to připomeneme za rok a kousek, až budeme volit nového prezidenta.
Ale vraťme se k původnímu - Jana Michailidu se nyní v médiích zjevila tak, jak se zjevit sama chtěla. Řekla něco, co okamžitě rezonuje. Citlivé téma komunismus v Čechách a jeho parlamentní konec bude živé ještě hodně dlouho. A přiživí ho sami komunisté, jak se už stalo. Novodobá šéfka KSČM Kateřina Konečná má v generační pirátské souputnici novou kámošku a taky se tím nijak netají. ,,Rudá Jana", dar soudruhům spadlý z nebe. Vidíte, naše marxistická idea stále žije! A u mladých! Současných mladých!
Co z toho? Buďme bez obav, nestane se vůbec nic. Jen to jedno, co se stát musí. Piráti si připravili půdu na politický odpis. Nedozráli vůbec nikam a vůbec v ničem. V opozici se nepracuje, jen se modelují představy, jak by se s případnou mocí pracovat mělo. Když pak ve volbách opozice zvítězí, nastane hodina pravdy. Pracovat se najednou musí, ale z někdejších představ rychle sejde. Protože se mění i mentalita vítězů. Všichni chtějí všechno. Právě na to takříkajíc dojeli i Piráti. Ve volbách sesbírali drobky, přesto ve vládě jsou. Sice v malém zastoupení, ale jsou. Rozkol, kdo u nich za to může, lze v médiích sledovat dnes a denně. Je to sice žabomyšina, ale jinak to být ani nemůže. Protože ve skutečnosti Piráti žádná politická strana není.
Zrovna tak jako kdysi nebyly Věci veřejné, které pohřbil Vít Bárta. Tím, že si na politika jen hrál a snažil se jí co nejvíce vydojit. Stačí vzpomenout i na doktora Miroslava Sládka. Ano, to je ten ultrapravicový pán, co měl tak rád Romy. Jenomže by je měl rád úplně někde jinde než v Čechách. Národ už měl dost jeho stálého a prázdného křiku ve Sněmovně. Musel se proto odporoučet a nezapomněl sebou vzít i stranické peníze. Na tu dobu celkem bohatý hrobník Republikánské strany.
Piráti se tak, možná aniž by sami chtěli, dostali na mezník, který o jejich budoucnosti rozhoduje mnohem dříve. Z jejich počínání na veřejném kolbišti lze zatím rozpoznat chování postpubertální mládeže. Na druhou stranu ale lze vysledovat, že dosavadní šéf Pirátů Ivan Bartoš vůbec není velký hráč. Nemějme mu to za zlé - lze domnívat, že i v politice si zachoval jistou slušnost vzdělaného člověka, který ale nekonvenuje s jeho okolím, kde si na slušňáky už dávno hrát přestali.
Právě proto se nyní, a dost možná i z pocitu opojení mocí, u Pirátů zjevují takový jedinci, jako je Jana Michailidu. Slyšel předtím o ní někdo někdy? A nakrásně se stát může, že Ivana Bartoše ze stranického trůnu smete. Pak ať se s Vítem Bártou všichni poradí, jak odejít ze scény s mnohem menší ostudou.
