Aktivistky s nahoře bez, do boje!

Demonstrovat proti čemukoliv může dnes kdokoliv. Pocit křivdy umocňuje srocení lidí a nikoho samozřejmě nepřekvapuje, když svůj nesouhlas dávají veřejně najevo. 

Sice je u toho vždy trochu toho kraválu, ale tichý protest se v současnosti ani moc neuplatňuje. Protože je doba hlučná sama o sobě, kde si pouští pusu na špacír každý, kdo si myslí, že by mohl něčím zaujmout. Tím samozřejmě nechceme zlehčovat vážnost situace, která se přímo dotýká našich životů. Ať už jsou to například výše platů nebo náhradní rodičovství, svázané byrokracií. To by se křičet nahlas logicky mělo. Ale dost úvodních řádků. Jde tady o něco jiného. Demonstrace je vždy příležitostí pro aktivistky. Kdyby jen šlo o jejich spoluúčast v hlasu lidu – do té vřavy vnesly i nový prvek. Přijít mezi lidi nahoře bez. Zrovna jako teď ve Francii. Takzvané žluté vesty jako by v mžiku zanikly v úsilí aktivistek dát o sobě zase vědět. Protože vpadly do ulic a podprdy nechaly doma.

Boj za práva občana je vždy navýsost vážnou věcí. Nutno předem upozornit, že toto zamyšlení není mindrák puritána, na kterého ve výběru životního partnera nezbyla ani ta největší ošklivka. Naopak, obdivu krásy ženského těla není nikdy dost. Jenomže k tělu patří i hlava. Zde je už těžší pracovat s nějakým obdivem, když ho ta hlava moc nenabízí. Takže zkusme se zamyslet, jak akce aktivistek mohou změnit běh dějin, které tomu kterému společenství zrovna moc nepřejí. Jako vždy se na zeměkouli střetává chudoba s bohatstvím. Platí to jak ve vnímání materialistického způsobu života, tak i v rozměru intelektuálním. To když se zase střetne idiot se vzdělancem. Těžko slabšímu na duchu vysvětlovat, že tvrdá práce není jen krumpáč a lopata. A že tyto nástroje vytvořil přemýšlivější jedinec. Právě pro kopáče. Jinak by dodnes dlabal díru do země zase jenom svýma rukama.

Vydlabat ale pomyslnou díru do hlavy zase dovedou aktivistky. Prostředí pro ně nehraje roli. Kostel, náměstí, nebo jakékoliv jiné prostranství, nepovažují ve svém striptýzu ducha i těla za problém. Jeden ale svou progresivitou projevu vytvářejí – snižují váhu problému, za který se v ulicích demonstranti perou. Jen si představte francouzského prezidenta Emmanuela Macrona, jak v okně hodnotí krásu poprsí několika prima holek. Zejména, když den předtím byla Paříž v jednom ohni. Důvod k tomu má nulový. Proč aktivistky neoslavují třeba přijetí nějakého důležitého zákona? Nebo ostrovtip prezidenta Zemana? Jen si představte tu dotyčnou Ukrajinku, jak se místo kritických výtek vrhá na hlavu státu s výkřiky obdivu a snahou mu dát hlubokokrký francouzský polibek?

Polohané aktivistky ale nemají nic společného s problémy společnosti. Protože problém čehokoliv je pro ně ve skutečnosti vítaným pódiem pro vlastní exhibici. Když problém není, nejsou ani aktivistky. Zda je to škoda nebo ne, necháme spravedlivě jen na nich. Hlavně nechť mají aspoň smysl pro zdravý úsudek, zda pak mají co ukázat. Protože po vzoru Francouzek by se asi zrovna moc nevytáhly. Možná proto prezident Macron v okně moc neočumoval.