Dlouho nemohli obhájci Lisabonské smlouvy na české politické scéně nalézt argument, kterým by udeřili na tu správnou strunu veřejného mínění a překryli tak všechna negativa, která tento dokument České republice přináší a která se prostě před veřejností nedají obhájit.
Dlouho nemohli obhájci Lisabonské smlouvy na české politické scéně nalézt argument, kterým by udeřili na tu správnou strunu veřejného mínění a překryli tak všechna negativa, která tento dokument České republice přináší a která se prostě před veřejností nedají obhájit.
Myslí si, že jej našli: probudili ve veřejnosti obavu z ruského ohrožení.
Po desetiletích strávených v útrobách sovětského vlivu a komunistického útlaku, plochý a ničím prokazatelně nepodpořený argument tvrdící, že bez Lisabonu se ocitneme nenávratně v ruské zóně politického vlivu, na veřejnost zabral a funguje.
Triviální a zmatečné klišé „Lisabon nebo Moskva“ dává Čechům zabrat a emociálně obhajuje všechny ztráty, které aplikace Lisabonské smlouvy naší zemi přinesou.
Je pak jednoduché nazývat každého odpůrce ratifikace Lisabonu v Čechách ruským zaprodancem, který si přeje návrat Ruska do středoevropského prostoru.
Pokud nahlížím na budoucnost České republiky očima člověka, který své zemi, kde žiji a vychovávám své děti, logicky přeje hospodářský růst a vysokou míru blahobytu, pak tvrdím, že evropská ekonomika centrálně řízená z Bruselu, přetížená regulacemi a bariérami, prodchnutá duchem francouzského etatismu a zastřešená německým sociálně-tržním modelem, je pro nás významnějším nebezpečím než Rusko.
Ne Rusko, ale západoevropský socialismus, ve kterém bude mít Česká republika na základě Lisabonské smlouvy ještě slabší hlas, než má teď, ohrožuje naši svobodu podstatně víc.
Navíc se tváříme, jako by neexistovala historie, která nás naučila, že německo-francouzský rozhodovací tandem má na základě vlastních národních zájmů schopnost vyjít si s Ruskem navzájem vstříc rychle a bezbolestně. Sdílí s Ruskem stejné hospodářské zájmy i ambici být velmocenskou protiváhou USA.
EU po Lisabonu, s jednotnou (a všemi povinně dodržovanou) zahraniční, bezpečnostní a hospodářskou politikou, se tak může přibližovat k Rusku mnohem rychleji, než si ti, kteří nás okřikují z proruské servilnosti, sami umějí představit.
Argument „Lisabon nebo Moskva“ je v Čechách líbivý i přes to, že ignoruje naše vlastní zájmy.
Jde na ruku německo-francouzské politické a hospodářské pozici, přičemž nám nenabízí žádnou bezpečnostní záruku naší země Ty naopak oslabuje – převodem podstatných kompetencí tam, kde je budeme už jen obtížně ovlivňovat.
Naši ostražitost mají otupit vágní ujištění, že jsme členem „západoevropské rodiny demokracií“, což je prý garance sama o sobě.
Škoda, že nemístný tlak na prezidenta Klause asi už nelze vystřídat vážnou debatou o roli ČR „po Lisabonu“. Doporučoval bych v ní posuzovat argumenty pro a proti důsledně z pozice toho, co je pro ČR v „polisabonském“ politickém uspořádání Evropy výhodné.
Na tom není nic špatného, dělají to „velcí“ kolem nás - a prostřednictvím drtivé většiny paragrafů v Lisabonské smlouvě - se jim to také daří.
