Dluhy: příčina či důsledek?

Kdyby se současné ekonomické problémy většiny členských zemí Evropské unie daly vyřešit výměnou jejich ministerských předsedů a vlád, bylo vše podstatně jednodušší.

V Itálii sice tamní parlament schválil reformní návrhy a Berlusconi vzápětí rezignoval, ale finanční trhy to nijak neuklidnilo. Ve Španělsku vyhráli volby konzervativní lidovci, pár dnů byl klid a poté výnosy ze španělských dluhopisů opět letěly nahoru.

Dokonce ani Německo (!) minulý týden neprodalo celý objem svých dluhopisů, což je mimořádně nepříznivá a varovná zpráva. Pokud trhy nedůvěřují premiantovi, co se bude dít dál?

Ve skutečnosti ovšem nejde pouze o krizi eura, jednotné měny, kterou se platí v části Evropské unie. Katastrofa eura pouze pomohla odhalit daleko hlubší strukturální problémy.

Obvykle se totiž říká, že příčinou současného neblahého vývoje jsou dluhy. To ale není pravda: dluhy jsou pouze důsledkemletitého vývoje. Vývoje, který netrval pouze několik let, ale vývoje na evropském kontinentu, který trval v různých proměnách nejméně celé minulé století.

Konec 19. a celé 20.století byly, pochopitelně v rámci ideologických - včetně totalitních - forem, charakterizovány budováním sociálního státu. Mocného, pečovatelského, ochranářského s různou mírou (ne)svobody člověka. Na svoji existenci, na to, aby uspokojil své čím dál vyšší nároky, si musel půjčovat. Čím více nároků chtěl plnit, tím více dluhů vytvářel.

S tím, jak po desetiletí sociální stát evropského blahobytu sílil a bobtnal, neviditelně ničil základní lidské instinkty vlastní zodpovědnosti a spoléhání se na své síly.

Rozdrolil a sám sebou nahradil tradiční rodinné vazby péče rodičů o své děti a péče dětí o své rodiče. Důmyslným a pohodlným systémem štědrých sociálních dávek neúměrně zdražil cenu evropské pracovní síly a tím poškodil evropskou konkurenceschopnost ve světové soutěži.

Současné dluhy tak jsou výsledkem nesplnitelných nároků sociálního státu a upadající schopnosti části evropského kontinentu obstát v globální hospodářské soutěži.

Výměny ministerských předsedů a jejich kabinetů ze dne na den sice mohou nabídnout odvážná rozpočtová opatření na výdajových stranách státních rozpočtů, žádná z těchto změn ovšemnení schopna zásadně a rozhodně změnit lidské chování.

Člověk se vyznačuje tím, že dává přednost uspokojování svých krátkodobých cílů. Málokdy myslí na budoucnost vzdálenou více než pár let, natožpak desítky let.

Tato luxusní rozmařilost jeho chování umocněná pohodlností a lenivostí - jako jednoho z produktů sociálního státu - tak brání tomu, aby současná opatření mohla být trvale (nebo alespoň dlouhodobě) účinná.

Lidé se neradi vzdávají svých nároků a bojovně reagují na jejich případná omezení či ztráty. Právě tímto pohledem se snažme porozumět generálním stávkám v Řecku či Portugalsku. Razanci a agresivitu stávkujících navíc, zcela přirozeně, podporuje vědomí, že jim omezení či ztrátu jejich nároků vnucuje někdo vnější, z jiné části kontinentu a bez hlubšího porozumění jejich vlastním domácím podmínkám.

Tím není třeba Řeky ani Portugalce nijak omlouvat, pouze nabízím možné vysvětlení toho, proč ani současná urputná snaha koncentrovat rozhodování o struktuře národních rozpočtů a koordinaci národních hospodářských a sociálních politik do Bruselu, nebude zřejmě snahou úspěšnou.

Domnívám se, že jsme svědky pokusu o vybudování extrémně drahého byrokratického projektu s hluboce nedemokratickými rysy.

Národním státům, jejich politikům i voličům budou vnucovány obrysy jejich státních rozpočtů, sociálních a penzijních politik navrhovaných anonymními bruselskými úředníky, které nikdo nikdy ani neviděl, ani nevolil - a tedy je ani nikdo nikdy nebude schopen volat k zodpovědnosti.

Na současnou krizi (a zdůrazňuji nejen ekonomickou a už vůbec ne pouze eura) se tedy pokusme podívat v širším kontextu historických dějů.

Na dluhy nahlížejme ne jako na příčinu současného stavu, ale jako na důsledek dlouhodobé politiky budování sociálního státu blahobytu.

A to nejdůležitější - při posuzování reality kolem nás zkoumejme naši (ne)ochotu změnit své chování ve prospěch budoucnosti. Neučiníme-li tak, své děti zatížíme povinností splatit naše dluhy a připravíme jim neradostná léta.