Armáda potřebuje respekt, ne odvody branců

Ministr Vondra zvažuje návrat k povinným odvodům branců, protože armádě se prý nedostává některých specializovaných profesí, jako jsou počítačoví experti, letci či profesionálové z oblastí spojovací techniky .

To jsou zprávy alarmující a nedobré. Co však bylo a je příčinou stavu, ve kterém se armádě nedostává profesionálů? Co se stalo, že drtivá část současné mladé generace mužů a žen považuje službu v ozbrojených silách za odpudivou profesi? Proč má služba v armádě právě v České republice tak mizernou pověst? A není to obecnější problém evropské civilizace?

Nekonečně bezpečný svět

Za jednu z hlavních příčin bolestivého stavu nedůvěry společnosti v armádu považuji mylné přesvědčení veřejnosti o tom, že svět kolem nás je nekonečně bezpečný. Zvykli jsme si nevnímat bezpečnostní rizika, která by mohla přerůst v přímé ohrožení naší národní bezpečnosti. Pokud se "někde" válčí, je to v bezpečné vzdálenosti od našich hranic v teritoriích, která mnozí ani neumí najít na mapě.

A když už se nás některá z varovných informací dotkne, je tu přece NATO (rozuměj Američané), kteří to vše svými silami a na vlastní náklady vyřeší.

Podceňovaná armáda

Jsme malí, bezvýznamní a naše bezpečnostní síly jsou omezené, myslí si po desetiletí veřejnost i většina politiků.

Celá léta je rozpočet české armády soustavě snižován tak důsledně, až musel letos na jaře generální tajemník NATO nepřímo naznačit, že se ze zbytků českých ozbrojených sil stává komický přívěsek Aliance a vybídnul českou vládu k navýšení prostředků ve prospěch naší armády.

Jakou motivaci by měli mít mladí mužové k tomu, aby do cíleně zanedbávaného sboru dobrovolně vstoupili? Nabízí jim věčně podceňovaná armáda kariérní růst? Setkají se tam s technikou, o které se jim v civilním sektoru ani nezdá? Nabudou tam zkušenosti, které posléze "v záloze" uplatní? Mají jistotu, že podvyživený rozpočet ministerstva obrany se částečně postará o jejich blízké, zatímco oni budou nasazeni v akci na druhé straně planety? A postará se o ně vůbec někdo důstojně, pokud při hájení hodnot naší civilizace přijdou o zdraví či dokonce život?

Historická zkušenost

Nevěřím, že vztah Čechů k armádě formoval Haškův dobrý voják Švejk. To, že na podzim 1938 stáli mladí mužové v betonových pevnůstkách na československých hranicích odhodláni bránit nezávislost republiky, je mému přesvědčení dobrým důkazem.

Přesto v nás jaksi zahnízdila historická zkušenost, že služba v armádě je jen tak trochu hrou na vojáky bez povinnosti bojovat.

Armáda, zejména ta socialistická, vedená kádrově prověřenými hlupáky, neměla nikdy zvláštní kredit. Byla ze své podstaty armádou agresivní a útočnou. My, co jsme v ní povinně sloužili, na ta léta s politruky a kontráši nevzpomínáme v dobrém. Podtrženo kolaborací s „dočasným pobytem spřátelené Sovětské armády“, veřejnost armádou opovrhovala.

Leccos se za těch posledních dvacet let změnilo, nicméně nedůvěra veřejnosti ve svou armádu (notabene neustále stíhanou nejrůznějšími skandály s armádní výzbrojí a výstrojí, za což armáda sama nemůže) zůstává vysoká.

Proč by dnešní mladí lidé, zhýčkaní blahobytem a libující si v životě bez závazků a disciplíny, měli vstupovat do armády, nad kterou veřejnost povýšeně ohrnuje nos? Být členem ozbrojených sil v USA nebo Velké Británii je čest, pocta, prestiž. Nosit uniformu speciálních jednotek v těchto zemích je vyhledávanou visačkou nejvyšší kvality.

Za základní příčiny stavu, ve kterém mladí lidé v Čechách postrádají jakoukoliv motivaci stát se profesionálními vojáky Armády České republiky, proto považuji zejména:

• minimální a nedostatečný armádní rozpočet odkázaný na vládní a parlamentní milodary
• politickou i společenskou rezignaci na skutečnost, že státní nezávislost si musíme garantovat především my sami
• a proto omezení role naší armády na jakýsi expediční sbor (pokud možno nebojový) určený primárně k nasazení mimo území ČR
• a z toho všeho plynoucí nespravedlivě nízké mínění veřejnosti o naší současné armádě a nezájem stát se profesionálním vojákem

Moc se bojím, že odvody branců v této atmosféře, jsou oním pověstným střílením kanónem na vrabce – ať už zůstanu u armádní terminologie.