- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Maďarsku se za socialismu říkalo „veselý barák“. Do Budapešti jsme si jezdili kupovat u nás nedostupná elpíčka a tehdy módní oblečení nebo na koncerty světových kapel.
Maďarský socialistický kapitalismus ve stylu „ani nahá, ani oblečená“ stavěl zemi v dalším vývoji do role budoucího premianta.
Dnešní Maďarsko ničí hluboká recese, vlny hromadných propouštění, znehodnocený forint a neschopnost tisíců rodin splácet své úvěry a hypotéky.
Zřejmě právě onen, pro Maďarsko typický socialismus – nesocialismus způsobil, že pád komunismu v zemi nepřinesl žádné výrazné vzepjetí podnikatelského ducha v prostoru neomezené svobody. Přechod ke kapitalismu pochopili Maďaři jako možnost dokoupit si spotřební zboží v nedaleké Vídni a v blahém očekávání, že blahobyt dorazí do země bez individuálního nasazení a ochoty k utažení opasků.
Zatímco v Čechách a na Slovensku probíhala liberalizace cen a hluboká hospodářská transformace provázená masivní privatizací, Maďarsko ochromila stávka taxikářů, kteří protestovali proti záměru vlády liberalizovat ceny.
Tak to šlo až do roku 1995, kdy stále rostoucí státní dluh a neschopnost splácet zahraniční půjčky spustily dílčí reformy ministra financí Lajosze Bokrose. Jen díky jim v následujících volbách pravicová strana Fidesz převzala zemi jakž takž finančně stabilizovanou.
V následujících volbách se nesmiřitelně rozdělené politické spektrum předhánělo ve smrtelných slibech: jak socialisté tak pravicové strany slibovali 13.platy, 13.důchody, levné hypotéky, zvýšení sociálních dávek nebo zvýšení platů ve státním sektoru.
Po volbách, které vyhráli maďarští socialisté vedení Peterem Medgyessym, tragédie vyvrcholila: socialisté své sliby začali plnit. Nastalo období prudkého růstu mezd nepodložené odpovídajícím hospodářským výkonem.
S neblahým příchodem ekonomické krize se hrůza situace ukázala v plné nahotě. Život na dluh, reformy – nereformy, blahobyt bez výkonu, vytloukání jednoho dluhu druhým přivedly Maďary do situace evropských žebráků, kteří, aby odvrátili hrozící krach veřejných financí, objížděli tu Brusel tu Mezinárodní měnový fond a s čepicí v ruce prosili o mimořádné finanční pomoci.
Maďarská měna forint začala výrazně oslabovat (a to podstatně víc, než česká koruna, což si z léta 2008 mnozí pamatujeme). Výsledkem oslabení forintu byl nárůst platební neschopnosti obyčejných Maďarů.
Ti v nedávné minulosti uzavírali své hypotéky v eurech nebo švýcarských francích. Činili tak proto, že mohli čerpat své hypotéky a spotřební úvěry kvůli výhodnějším úrokovým sazbám.
Průměrná měsíční mzda v Maďarsku je asi 200 000 forintů. Průměrná měsíční splátka se vzhledem ke znehodnocenému forintu vyšplhala na 70 – 100 tis. forintů. Valná většina obyvatelstva není schopna své závazky platit a tak za ně ručí dalším majetkem svých rodičů nebo příbuzných. To jenom tragédii celé situace zhoršuje.
O sociálním napětí a dramatickém nárůstu kriminalisty snad již není třeba ani mluvit.
To je ona „maďarská cesta“, před kterou varoval premiér Fischer a žádal poslance, aby Janotovy návrhy podpořili i přes řadu svých výhrad. Je ovšem na nás všech, abychom z maďarského (a nejen maďarského) příkladu vyvodili náležitá poučení pokud se chceme podobnému scénáři vyhnout.
Zde je pár mých vlastních doporučení:
Vím, řeknete si, nikdy není tak hrozně, aby nemohlo být ještě hůř. Nikdo ale přesně neví, kdy je hrozně a jestli náhodou hůř už není.
Další články autora |
Spousta důchodců si dnes přivydělává, aby zvládli zaplatit stále rostoucí výdaje a nemuseli se spoléhat na pomoc svých blízkých. Podobně tomu bylo...