Klausův příběh osamělého běžce

„Pokud se chceme vyrovnat s následky tsunami,“ prohlásil kdysi v Evropském parlamentu Elmar Brok, zahraničněpolitický guru v německé CDU, „musíme schválit Lisabon.“

Tato smlouva se stala zázračnou mantrou, která si poradí se vším: slavně zvítězí nad ekonomickou recesí, uhasí požáry v Řecku, oslabí Rusko, zruinuje Čínu, zvýší životní úroveň subsaharské Afriky, odstraní nekalou daňovou konkurenci, zajistí práci nezaměstnaným, všem všechno dá a nikomu nic nevezme. Chce se mi s hořkým úsměvem doporučit: nejede vám v domě výtah? Řešení hledejte v textu Lisabonské smlouvy.

Prezident Klaus má k tzv. Lisabonské smlouvě letité výhrady a ve stovkách svých textů a vystoupení je vysvětluje a obhajuje.

Ti, kteří jej v posledních dnech obviňují z provincionalismu, čecháčkovství, zapadlého vlastenectví a zoufalství koncentrovaného do sudetoněmeckého problému, pouze odhalují svá dřívější selhání. Nikdo z nich nebyl schopen vést s prezidentem otevřenou a čestnou debatu, ve které by sporný dokument obhájil.

Klaus je po léta ve svém názoru na rychlost a směr vývoje současného typu evropské integrace konzistentní.

Jeho poselství bylo vždy jasné: chceme demokracii, svobodný trh a volnost uspořádat své životy. Chceme být suverénem svých rozhodnutí. Chceme liberalizovat, nechceme standardizovat. Chceme evropský kontinent ekonomicky spolupracující a prosperující. Chceme všestrannou konkurenci hospodářských a sociálních systémů, chceme soutěž, která vytvoří vyšší kvalitu. Nechceme unifikaci.

Jeho odpor k Lisabonské smlouvě byl vždy hluboce ideový. Považuje ji za produkt nezdravého vývoje na kontinentu, jenž důsledně a pečlivě analyzoval „pohledem ekonoma i politika“ poučeného historickou zkušeností z osudu středoevropského prostoru.

Byl nejen v Čechách osamělým běžcem na dlouhé trati, protože svým pohledem na budoucí osud Evropy nesledoval ani svoji popularitu ani svůj osobní prospěch.

Zjevně svůj podpis pod dokument, který ustanoví „lisabonské“ (pro velmoci výhodné) politické uspořádání kontinentu na desetiletí dopředu, připojit nechce.

Klausův odpor je motivován přesvědčením klasického liberála, který si přeje Evropu svobodně spolupracujících ekonomik, Evropu poučenou z její historie a Evropu ne revoluční ale evoluční.

To, že tohoto osamělého vytrvalce opustily či dokonce zradily české politické elity ale ještě neznamená, že s ním neběží miliony obyčejných lidí.