Ještě před tím, než současná česká vláda premiéra Fischera odešla na pár týdnů vládních prázdnin, oznámil ministr financí Eduard Janota, že předloží poslancům rozpočet na rok 2010 s více než 200 mld. deficitem.
Snad díky prázdninové náladě obyvatel, ve které zcela přirozeně nechtějí být unavováni úvahami o chmurných vyhlídkách, a snad také kvůli záplavě fotografií nerůznějších politiků na nejrůznějších místech, si této alarmující informace téměř nikdo nepovšimnul.
To je chyba. Výše dluhu, kterou bude zatížen budoucí státní rozpočet (a docela jistě i rozpočty další) nás usazuje pohodlně na horní palubu prokletého Titanicu, který se jistě blíží své zkáze, aniž by si toho jeho pasažéři nějak všimli.
Viditelné důsledky hospodářské krize
Návrh státního rozpočtu alarmujícím způsobem oznamuje, že stát od svých daňových poplatníků vybral podstatně méně, než očekával. V prostředí ekonomické recese, ve kterém firmy oznamují omezování svých výrob, pokles exportů a tržeb, zmrazování platů či přímo propouštění svých zaměstnanců, stát zcela přirozeně vybírá méně daní.
Nejde pouze o zisk z daní přímých. Firmy i občané rozvážněji přistupují k investování do spotřeby, což se promítá do nižšího výběru nepřímých daní (daně spotřební a DPH).
Zhoubný štědrý sociální systém
Jednoduchá a logická úvaha velí, aby ministr financí, má-li k dispozici méně peněz vybraných z daní, odpovídajícím způsobem seškrtal státní výdaje. To je ovšem velmi obtížné, protože asi 80% všech státních výdajů jsou výdaje povinné (mandatorní). Zdaleka největším žroutem mandatorních výdajů je systém sociálního zabezpečení. Tam se dají ušetřit obrovské částky, ale jejich výplaty jsou garantovány zákonem. Vláda nemůže zákony porušovat a nemá pravomoc je měnit. Tuto pravomoc mají pouze poslanci a senátoři.
Banky a jejich klienti
Stát vybral od svých občanů méně peněz, než které potřebuje ke krytí svých závazků. Tyto prostředky si musí vypůjčit. A vypůjčuje si je u komerčních bank. Ty své peněžní zásoby půjčují daleko raději státu než soukromých subjektům. Je to bezpečnější (stát zkrachuje komplikovaněji než firma) a v horizontu budoucích let je to i výnosnější.
Stát je pro banku zajímavý klient. To je ovšem špatná zpráva pro soukromé podnikatele, protože se k úvěrům a půjčkám komerčních bank dostávají obtížněji a jsou z trhu vytlačováni státem.
Kde šetřit?
A přesto se musí vláda pokusit šetřit. Svým rozhodnutím zavázala ministry najít v jejich ministerských rozpočtech úsporu 20%. To se nelíbí nikomu, protože to znamená krácení výdajů každého z nich. Dá se očekávat, že každý z ministrů přinese dokonale zpracované materiály, proč tu či onde nejde finanční prostředky ušetřit.
Kam míří náš Titanic?
Náš Titanic míří k podzimním volbám do poslanecké sněmovny. Poplujeme neklidnými vodami odborářských výhružek a bouřlivou předvolební kampaní. Doufám, že hlavním tématem nebudou uměle nafouknuté skandálky, kdo s kým byl kde na dovolené a co tam vůbec dělal, ale že dominantním tématem bude způsob zvládnutí důsledků ekonomické krize v zemi.
Téměř s jistotou se dá očekávat, že se bude rozdávat všechno všem a navíc i modré z nebe. A proto bude dobré podržet si zdravý rozum a uvážlivost domácího hospodáře. Velí nám, že tam, kde toho už moc není, se už nic nedá rozdávat. Že je třeba rozhodovat s odvahou a důvěrou k těm, kteří jsou schopni vymyslet a prosadit změnu.
Anthony Downs, jeden z autorů zkoumajících problematiku politického rozhodování ekonomickými nástroji, k tomu kdysi smutně poznamenal: "Strany nevyhrávají volby, aby formulovaly své politické programy, nýbrž formulují své politické programy, aby vyhrály volby."
A to nás na podzim čeká. Takže radím rozum do hrsti s vědomím, že jsme na palubě Titanicu - všichni, včetně našich dětí a vnuků.
Psáno pro Jihlavské listy
