Jak se asi těší na nový rok učitelé a jejich žáci?

Na sklonku roku 2009 se objevilo několik zpráv, které dílčím – a kontroverzním – způsobem ovlivní atmosféru v českých školách a zdejší vzdělávací systém.

Jsou svým obsahem různé, ale jedno mají společné: selhávání státu tam, kde by měl být oprávněně silný a posilování vlivu státu tam, kam zjevně vůbec nepatří.

Pokud chcete nahlédnout, jak bude naše země vypadat za 10 až 15 let, běžte se podívat do našich škol. Poslechněte si, co se žáci učí a kdo je učí.

Za katastrofální zprávu proto musíme považovat informaci ministerstva školství oznamující, že každý osmý učitel učí bez náležité kvalifikace.

Namísto vážné strukturální změny nabízí jak ministerstvo, tak sněmovna odložení začátku studia těmto učitelům až na rok 2014 (zřejmě proto, aby měli více času se porozhlédnout po jiném vhodnějším zaměstnání).

Možná řešení? Zdravý selský rozum!

1. Dopřejme učitelům více času individuálně se vzdělávat a nezaměstnávejme je nesmyslným, byrokratickým, časově náročným vytvářením (a psaním!) vlastních vyučovacích osnov ve slepé touze dosáhnout odlišení jednotlivých škol za každou cenu. Výsledkem je jejich oprávněná frustrace (o důvod víc, proč ze školství odejít) a nežádoucí rozmělnění základního vzdělání, které ve svém důsledku vede k popření principu „základní vzdělání rovné pro každé dítě“.
2. Zaveďme školné na vysokých školách. Kromě toho, že toto opatření umožní získání univerzitního vzdělání podstatně více mladým lidem než dosud, vnese do vztahu škola – student zcela nový prvek: „platím si to, co chci skutečně studovat a protože si to platím, kladu při studiu vyšší nároky sám na sebe i na danou fakultu“.
3. Školné na vysokých školách umožní jim samotným rozšířit nabídku i postgraduálního či distančního vzdělávání (tolik potřebného pro české pedagogy).
4. Přestaňme snižovat hodnotu vysokoškolského diplomu inflací nových vysokých škol podle hesla „každé pořádné město má alespoň nějakou fakultu“. Nemístně široká síť nejrůznějších fakult sice nabízí zdánlivě rozmanitější vzdělání, ale více vhodných, kvalifikovaných a pro takovou výuku připravených učitelů se prostě „nenarodí“. To (mimo jiné) vede k odsávání pedagogů z nižších stupňů vzdělávacího systému a ve výsledku snižuje úroveň vzdělávání jako celku.
5. Na řadu by snad už mohly přijít i zdravé sebevědomí a hrdost na tradiční a osvědčené postupy české pedagogické školy. Přestaňme se už pořád opičit po tom, co a jak dělají jinde (však známe všechny ty zprávy o tom, jak „naši žáci ve srovnání se světem pokulhávají ve znalosti cizích jazyků, ve znalosti matematiky a přírodních věd“). Pravdou o současném stavu vzdělávání v evropských státech je to, že všechny procházejí hlubokou krizí a postupně střízliví z „postmoderních“ metod vzdělávání.
6. Nemusíme přidávat do školství více peněz, jen konečně nastavme kanály jejich toku tak, aby se školy neměnily ve „zlaté klece“, ale učitelé, kteří chtějí učit a odvádí solidní práci, byli významně lépe ohodnoceni. Ne internet a slepá víra v plazmové televize v každé třídě, ale osobní nasazení učitele může vrátit do škol jak vyšší kvalitu vzdělání, tak vyšší míru disciplíny žáků i učitelů.
7. Stát (ve svém vlastním zájmu) musí být silný v krytí a garanci plurality nabídky vzdělání a akademických svobod, ale nesmí (ve svém vlastním zájmu) strkat nos všude tam, kde je nezastupitelná role rodiny.
8. Stát nesmí plýtvat penězi na krátkozraké programy typu „mléko, ovoce a zelenina do škol“, či více „kvalitnější sexuální výchovy našim dětem“ (aktuality posledních měsíců). O stravovacích návycích, vhodném životním stylu a přiměřeném sexuálním životě našich dětí musíme své potomky poučit náležitě doma. Stát nikdy nebude lepším vychovatelem než vyvážený rodinný kruh. Výše popsaný státní aktivismus vede pouze ke karikování těchto jevů a nutně do duše každého dítěte zasévá hanebnou setbu: stát je tu od toho, aby se o mě postaral!
9. Dítě se učí nápodobou, co vidí (slyší a jí) doma, to si zřejmě přenese do svého života. Dotace ze státního rozpočtu na mléko a zeleninu na této skutečnosti nic nezmění, pouze povedou k plýtvání (což takhle dotaci 60 mil. Kč na mléko do škol a 20 mil. Kč na zeleninu rozdělit ředitelům na odměny pedagogů?). A pokud dítě doma vidí už třetího tatínka, tak mu žádná nová učebnice o sexuální výchově nic objevného nepřinese.

Je v zájmu České republiky a jejích občanů, aby byla celková reforma vzdělávání přenesena do centra politického zájmu. Měla by skončit ostudná praxe minulých let, že ministrem (ministryní) školství je ten (ta), na koho resort zrovna zbyl. Závisí na tom budoucí blahobyt této země.