Jde jen o hypertrofované ambice opatrovnického státu přerozdělovat cizí peníze a ulehčovat podnikání nejbohatším – tedy bankám.
Polovina lidí „stavebně“ spoří a zhruba stejný počet ekonomicky aktivních plátců se na ně skládá. Část lidí, kterým jdou všechny dotace proti srsti, tak je v postavení sponzorů bankovního systému. Celé tohle perpetuum mobile je totiž jen příspěvek bankám, aby mohly dávat nižší úroky za vklady. Jenže stát vydává peníze, které nejdříve musí ze všech sedřít jinak. Když se mu na všechny své ambice nepodaří z lidí vyždímat dostatek zdrojů, roste deficit, jak můžeme in natura sledovat v reálném čase na stavu státní sekyry.
Je veřejným tajemstvím, že o stavebnictví jde až ve druhé řadě. Na ně to má zanedbatelný vliv. Je to prostě takový folklór, na nějž si lidé zvykli a banky se tomu přizpůsobily. Oč víc ze svých daní úroky dokrmujeme, o to více banky ušetří. A má to samozřejmě negativní dopad i na ceny úvěrů, které dodatečné úročení jako každý netržní zásah deformuje.
Většina lidí tak spoří na něco jiného. Nic proti šetrnosti. I když přemíra zájmu o vklady (nabídková strana) rovněž pak snižuje jejich úročení v poměru k inflaci. Všechno, čeho je dostatek nebo přebytek, ztrácí hodnotu. I peníze, i když zde jde jen o vztah nabídky občanů a poptávky bank. Ale stále nechápu, proč bych měl na tyto úroky prostřednictvím státu přispívat. Nemám takovou tu socialistickou náturu, postavit se do fronty, protože tam rozdávají dotace. Vím, že všechno, co je „zadarmo“, se sakra prodraží. Mám k tomu až fyzický odpor.
Pokud k nějakému termínu v budoucnosti by stát zrušil stavební příspěvek, nemám strach ani o tzv. nepravou retroaktivitu. Pokud občan dostane možnost o svých penězích dále volně rozhodnout včetně výběru, nevidím v tom žádné porušení právních principů. Stát prostě nebude platit, na co nemá zdroje, aby mohl dostát svým důležitějším právním závazkům. Zákonná forma by to celé posvětila, dříve než to nařídí MMF. A myslím, že ani nadnárodní soudy by nemohly odhlédnout od atributů daných finanční krizí.
Nadto by se banky servaly o takto „uvolněné“ střadatele. Možná by ani úrokovou ztrátu nikdo ze střadatelů nakonec nenesl, jen státní rozpočet by ušetřil na zbytečných výdajích. A dovolím si zahrát na věštce a budu prorokovat, že stejně stojíme před érou razantního zvyšování úroků. Pomněte a klidně mě zkonfrontujte s blízkou budoucností.
Velmi - eufemisticky řečeno - nemoudrý článek na toto téma uveřejnil zdejší bloger Filip Fuchs: „Na stavební spoření laskavě nesahejte, pane Janoto!“. Můj článek není odpovědí na jeho text, protože jsem jej už měl rozepsaný. Ale musím reagovat aspoň na jedno, on totiž píše: „Už mě skutečně přestává bavit tato zvrácená solidarita, kdy zodpovědní občané platí ze svých daní ty nezodpovědné, resp. vyčůrané.“ Ano, pane Fuchsi. Mě už také nebaví zvrácená solidarita s „vychcánky“, ale na rozdíl od vás nerozlišuji, má-li platit člověk bez stavebního spoření na „stavebně“ spořícího, pracující na nefachčenka, bezdětný na početné rodiny nebo běloch na Cikána. Solidarita má mít vždy pouze záchrannou roli, která neztratí svou stimulační funkci. Aby se člověk nespoléhal jen na stát a nestal se „ovčanem“, byť vychytralým.
Proto je třeba nikoliv jen snížit, ale zcela zrušit státní příspěvek ke stavebnímu spoření. Toto zvykové právo je v dnešní situaci příliš drahým a neetickým přežitkem v jakékoliv podobě. Kdyby nová vláda byla autenticky pravicová, tak by to pochopila.
