Na filmovém plátně umíral mnohokrát. Já ho mám zafixovaného, jak umírá ve filmu Frajer Luke - jako rouhající se autentický frajer. S nenapodobitelným frajerským úsměvem.
Tak si představuji i jeho skutečný odchod, kdy přerušil beznadějnou léčbu, aby vypořádal své záležitosti. Odešel prostě největší frajer mezi herci. Nepotřeboval k tomu žádné bulvární výstřelky. Stačilo mu usmát se.
Nebyl celebritou, on byl Pan Někdo. Byl hercem, režisérem, obchodníkem a dokonce automobilovým závodníkem. Pokud je o něm známo, byl především slušným člověkem.
Pro ženy byly možná neodolatelné jeho pomněnkově modré oči. Mi jej charakterizuje nepřekonatelný úsměv frajera. Tímto vzdorovitým úsměvem se mi zapsal pod kůži právě ve filmu Frajer Luke. Většině lidí utkvěla možná nejvíce jeho soutěž v pojídání vajec. Na mě nejvíce zapůsobil frajerský vzdor vězně, který se odhodlal vzpírat osudu až po své sebezničení, ačkoliv byl odsouzen jen za ničení parkovacích automatů (což má také svou symboliku).
Po každé ráně znovu vstal, po každém nezdařeném útěku utíkal znovu. Poprvé kvůli smrti své matky a potom ze vzdoru, z touhy po svobodě a z frajeřiny. Uštval honicí psy, porval se s nejsilnějším vězněm. Když všichni mysleli, že je zlomen, opět se vzepřel. A znovu s nenapodobitelným frajerským úsměvem.
Tím si získal nezměrný obdiv spoluvězňů a nenávist bachařů. Ano, je to jen filmový příběh. Ale kdo v sobě nemá tu duši frajera, nebyl by tak samozřejmě věrohodný.
Jak to ten Newman dělal, že jeho úsměv byl zároveň laskavý i vzdorovitý, skromný i frajerský? Měl to v sobě. Jistě to dokázal i ve své poslední životní roli...
A ve mně zůstal iracionální pocit, jako by se každou chvíli měl znovu s tím nezdolným úsměvem objevit. Tak aspoň na sříbrném plátně... Klobou dolů!
