Žádné doplatky soudcům

Kdyby se našel na místě předsedy vlády a ministra financí, potažmo v celé vládě, nějaký chlap, považoval by rozhodnutí Ústavního soudu o platech soudců za jeho zasahování do zákonodárných a exekutivních kompetencí ostatních složek státní moci.

Nejde totiž jen o zákonnou úpravu platu soudců, ale i o schválený státní rozpočet, který má podobu zákona a vládu zavazuje. Není možné, aby Ústavní soud šel jedním zákonem proti zákonu jinému a dal ruce pryč od důsledků, které de facto naruší i kompetence parlamentu v jiných oblastech, i když de iure o nich mlčí.

Korunu tomu nasadil bývalý prezident soudcovské unie Jaromír Jirsa v OVM, když pokáral vládu, potažmo Sněmovnu, že měli předjímat rozhodnutí Ústavního soudu a počítat s takovými finančními důsledky, jinak se jedná o vědomou nedbalost a porušení povinností řádného hospodáře.

Tak to je už postavené na hlavu. Řádný hospodář především nemůže rozdělovat více peněz než má, v tomto případě v rozpočtu, už tak deficitním. A dokonce ta Jirsova slova zazněla v kontextu úvah, jako by soudcům měly být doplaceny peníze za dobu, v níž pobírali o čtyři procenta nižší platy (od ledna 2010).

To už je tedy další posun celé kauzy, který z rohodnutí ÚS vůbec nevyplývá. Ten ruší sporná ustanovení teprve dnem 30. září 2010. Nějaké doplatky tedy nepřicházejí vůbec v úvahu, byly by retroaktivní. Překvapily mě nářky ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila nad finančními důsledky těchto doplatků. Naskočil tím na hru o jakési zpětné nároky.

Už ekvilibristika ÚS v tomto rozhodnutí nezná mezí. Jsou tam i odkazy na vágní, subjektivní až plačtivé výlevy D. Burešové a E. Wagnerové o důstojnosti, společenské prestiži, scházejícím zastání a dokonce o zahanbení a údajném prosebnictví. Také prý je nutno „vyloučit svévolné zásahy do materiálního zajištění soudců jako eventuální formu "penalizace" soudců ze strany legislativy a exekutivy, a tím i formy nátlaku na jejich rozhodování.“ Tak nevím, v jakém směru by mírné snížení vysokých platů soudců mohlo vést k nátlaku na jejich rozhodování. V čem proboha?

Důstojnost si soudce buď získá, nebo nezíská. Určitě ke společenské prestiži soudců nepřispěje jejich tah na materiální postavení. Naopak spojování nezávislého rozhodování soudců s výší jejich odměny jde proti jejich důvěryhodnosti. Copak lze v jejich postavení připustit heslo „když mě zaplatíte, tak budu spravedlivý“?

Soudci mají ve společnosti takové místo a vážnost, jaké si vydobyli svou prací. Nikoliv peněženkou! A nezmění na tom nic ani další nepochopitelný odkaz v inkriminovaném rozhodnutí ÚS – podržte se! – na Ústavu spojených států amerických: “Soudci Nejvyššího soudu i nižších soudů zůstávají ve svých funkcích doživotně, chovají-li se dobře; za svou službu dostávají ve stanovených termínech náhradu, která nesmí být během trvání jejich služby snížena.“

Ale pracují a chovají se ti soudci dobře? Mnozí přežili i z období socialismu a měli by být vděční, pokud je kolem nich ticho.

Kdybych byl premiérem, toto rozhodnutí bych nerespektoval, protože je v rozporu s demokratickou dělbou moci. Ale pozor, i odpovědnosti. Ústavní soud řekl A, ale neřekl ono B, kde na to vzít peníze.

Šlo by o válku státních institucí? Pokud ano, už dávno ji zahájili soudci, jak předvídavě jen pár dnů před oním ostudným rozhodnutím tlumočil ve Sněmovně prezident Klaus. Sám si na vlastní kůži zažil, jak v případě jeho kompetence ratifikovat Lisabonskou smlouvu Ústavní soud bezprecedentně zasáhl do jeho pravomocí. Prezidentovi se dostalo méně sluchu než německému velvyslanci a ještě byl nad rámec Ústavy a mimo petit návrhu úkolován.

Prezident doplatil na to, že je sám. Parlamentářů je ale 281. Ústavních soudců 15, stejně jako členů nynější vlády. Myslím, že je čas na otázku, kolik má kdo divizí; tím myslím společenskou, nikoliv silovou moc.

Pokud jste nečetli, doporučuji také:

Tak tihle mají hlídat demokracii?

Proč Klaus překvapí i evergreenem?