Vklad není obyčejná pohledávka. Jeho zpronevěra by měla být trestná

Vkladatel – klient banky není všedním věřitelem. On své soukromé prostředky SVĚŘUJE bance víceméně do úschovy, stále zůstává majitelem prostředků na svém účtě (běžném nebo termínovaném), nenakupuje žádný produkt. Věřiteli banky jsou naopak její obchodní partneři (dodavatelé a držitelé jimi akceptovaných cenných papírů a záruk).

Vklady vs. pohledávky

Tuto obecnou pravdu je třeba připomínat. Jednak proto, že na Kypru byli okradeni vkladatelé, i kdyby se tomu nakrásně říkalo daň. To všechno přímo pod kuratelou Evropské unie a podivného pojetí práva, které zcela „po zásluze“ musí vyděsit každého, kdo má na účtě nějaký zůstatek. Ale můj článek má i další motiv:

Napsal jsem několik kritických úvah o počínání EU na Kypru (viz „související články“ pod textem). A podle několika reakcí jsem zjistil, že někteří čtenáři nerozlišují – nebo nechtějí rozlišovat - mezi vkladateli a věřiteli obecně. Někteří si dokonce myslí, že oholením vkladů byli spravedlivě postiženi – dle jejich chápání – věřitelé.

Houby s octem. V celém řetězci věřitelů, do něhož se přes Řecko zamotaly i kyperské banky, jsou konečnými věřiteli ti, kdož nezodpovědně upsali nebo nakoupili emise obligací předlužených států, tedy včetně Evropské centrální banky. Tam by se měla promítnou ztráta.

Vklady by měly být nedotknutelné. Stát vydává bankovní licence a má k dispozici bankovní dohled centrální banky. Účet je pro každého podnikatele a dnes vlastně i pro občana už nezbytný. Mnohdy je to navíc stát, který nahání bankám klienty omezováním hotovostního platebního styku.

Proto je zodpovědný za to, že klienti o své vklady nepřijdou. Peníze na účtech nejsou samy o sobě podnikatelskou aktivitou a nesmí být hazardem. Za to by měli ručit bankéři svým majetkem a svobodou. Rozmysleli by si pak nezodpovědné finanční operace, jichž jsme stále svědkem. V opačném případě by se jich neměly týkat zlaté padáky, ale jiný „komfort“ zaručený trestním řádem pro podvodníky a zloděje.

Především by jako první měli na problémy své banky doplatit akcionáři pozbytím svého vlastnického podílu v bankách. Stát by měl garantovat vklady, ručitelem jeho pomoci by však měli být automaticky akcionáři. Takový model se uplatnil v USA, kde akcionářům za státní pomoc rozředili podíly. V Evropě však finančníci vodí eurobyrokraty na špagátcích tak, že systém v eurozóně krachuje, ale původci, místo aby přišli o všechno, stále bohatnou.

Osobní zkušenost

Od roku 1991 se zabývám financemi v soukromých společnostech, které jsem se svými společníky založil. V prvních letech jsme si na své podnikání plošně půjčovali od občanů. Ne, nebyly to vklady, neměli jsme bankovní licenci. Zato jsme vypláceli za finanční zdroje dvojnásobek i trojnásobek bankovních úroků. Nezkrachovali jsme, tak jako se to „podařilo“ v té době vlastně všem bankám, právě naopak. A to i přesto, že oproti bankám, které mohly své klasifikované (špatně dobytné) pohledávky odepisovat z daňového základu, my jsme tuto výhodu neměli.

Od té doby vím, jak se v bankách muselo nezodpovědně a rozmařile hospodařit. Všechny české daňové poplatníky to nakonec stálo nejméně tři čtvrtě biliónu korun, tedy nějakých 750 miliard. A víte v čem je zakopaný pes? Já jsem věděl, že když v termínu splatnosti zpozdím byť o jediný den smluvní úroky nebo nedejbože jistinu, první kroky našich klientů povedou na policii. Nedůvěra byla obrovská, padaly banky, padaly kampeličky a stále častěji byli odhalováni podvodníci, kteří za příslib vysokého úroku rozjeli letadlo nebo přímo peníze ukradli.

I v tomto nepřátelském prostředí jsme přežili a všechny závazky splnili. Věděl jsem, že ručím nejen svým majetkem, ale i svobodou. A teď si to srovnejte s vysmátými bankéři zkrachovalých bank. A tak tomu je v celé Evropě vč. Kypru.

Závěr

Ostatně nezodpovědnost je průvodním jevem celé Evropské unie. Eurozóna své problémy zdaleka nevyřešila. Okradla vkladatele, ale Kypr bude po „záchranné operaci“ na tom hůře než před ní. Jestli někdo nechápe, že Kypr s Německem nemůže mít stejnou měnu, není mu pomoci.

Ceterum autem censeo Unionem Europaeam esse delendam!