To není nostalgie po starých časech, kdy vládli komunisté, ale kritika stávajících poměrů, které nejenže nedovolují se z povodní poučit a adekvátním způsobem na ně reagovat, ale naopak ke vzniku těchto katastrof přispívají.
Předně vysvětlím pojem »sociokratura«. Tento novotvar jsem zkompiloval pro dnešní politický systém, který si ze socialismu a kapitalismu vzal pouze ty nejhorší stránky, jež navíc intoxikoval politickou „korektností“ (vč. environmentalismu a multikulturalismu). Všechno to má bolševický aspekt „jedině správné“ ideologie. V takovém prostředí nefunguje ani trh, ani plánovité řízení, je to skurdupel (jak by se řeklo v polsko-české hantýrce).
Rezultuje z toho byrokratismus hraničící s totalitními praktikami, které však pohříchu nejsou uplatňovány ve jménu veřejného zájmu, ale ve prospěch osobního a skupinového obohacení politických i ekonomických elitářů (elit napsat opravdu nelze). Běžní občané jsou naopak „školeni“, že před nimi mají přednost i zvířata.
V takovém systému se mohou i povodně stát předmětem spekulací, kšeftování a obohacování, ale nikdo nemá ekonomický zájem investovat do prevence, která by částečně mohla odvrátit nejhorší celospolečenské škody. Však to daňový poplatník zaplatí a když peníze pochybí, vrchnost si půjčí na náš účet. Však také se Nečas s Kalouskem v rámci předvolebního boje předhánějí, co všechno zaplatí. A tak znovu už poněkolikáté budeme házet peníze doslova do kanálu, protože tyto škody se budou opakovat. A dokonce k nim stále více tento systém přispívá.
Co se dá dělat? Začnu u čistě liberálního „kapitalistického“ přístupu. Lidem, kteří by byli po několikáté vyplaveni, by společnost odmítla pomáhat, aby stále dokola utápěli zdroje při opakovaných povodních. Prostě by se respektovaly lokality, kde se nevyplatí bydlet. Mnoho škod by tím odpadlo. Toto kapitulantství mi také není sympatické.
Před třemi lety jsem v článku „Mýty o povodních – revize“ napsal: „A člověk nemůže přírodě jen tak vyklizovat pole. Ta sveřepost jej právě dělá člověkem. To by se ani pod Vesuvem (sopka), v Thajsku (tsunami) nebo v San Francisku (zemětřesení) nesmělo bydlet. Vždyť příroda je k českým zemím relativně velmi laskavá. Ale je nutno dělat opatření, třeba hráze, přehrady, údržbu toků a retenční oblasti. To nemůže zajistit individuální občan, leč pouze stát. A ten opakovaně selhal.“
A jsme u toho, co by pochopili i komunisté. Oni by zřejmě už dávno postavili přehradu třeba na Berounce. Uvědomme si, že i naši prapředkové stavěli vodní díla v podobě rybníků, po pádu komunistů jsme nepostavili nic. A dokonce jsme se odnaučili správně regulovat stav vody ve vodních nádržích, ačkoliv předpovědi meteorologů jsou stále přesnější.
Ale to není všechno. My ke vzniku povodní přispíváme. Už roce 2009 jsem v článku „Povodně: ne globální oteplování, ale globální betonování“ jsem kritizoval, kterak stále snižujeme absorpční kapacitu půdy. Přispívá k tomu nejen betonování a zastřešování ploch, ale i výsadba nevhodných monokultur, ať už se jedná o kukuřici nebo řepku, za účelem zvrácené posedlosti „biomasou“, údajně z ekologických důvodů.
Jenže prznění půdy kvůli spalování kukuřice (bioplynu) nebo „krmení“ aut řepkou (biopalivy), to by nevymysleli opravdu ani komunisté. Oni dělali blbosti z blbosti. Ale tady někdo dělá blbosti s ekonomickou motivací, a blbce z nás, co jim to musíme zaplatit. Solární panely, které nás ožebračují v ceně elektřiny, zcela jistě taky nezvyšují retenční kapacitu polí, jež tomu šílenství padla za oběť. A tak bychom mohli pokračovat.
Stávající politický systém a diletantství jeho protagonistů jsou bohužel „zárukou“, že budeme zažívat povodně stále častěji, stále horší a stále dražší. Něco se musí stát. Mám na mysli metaforu s poslední kapkou; pohár přece přetéká...
