Prožrat a privatizovat pořecku, nebo privatizovat a prožrat počesku

Co je lepší? To, co Řekové odmítají, u nás proběhlo v devadesátých letech. My ovšem nesmíme dopustit druhé kolo. Dopadli bychom hůře než Řecko.

O řeckých dluzích jsem už nedávno napsal článek: „Kdo Řecku půjčoval, ať nese ztráty“. Vyjevil jsem v něm jen zbožné přání...

Řecko – privatizace z utrácení

V Řecku nastalo de facto exekuční stádium. Pod kuratelou EU a MMF se bude rozprodávat státní majetek v celkovém objemu za 50 miliard eur. Kontrolovat a dohlížet na to bude komise i se dvěma zástupci Evropské unie. Navíc výnosy půjdou výhradně na splátky dluhů, proto hovořím o exekuci.

Prodávat se bude mimo jiné podíl v loterijní firmě OPAP, plynárenské firmě DEPA, železniční společnosti OSE či na athénském mezinárodním letišti. Na prodej budou také nemovitosti v majetku státu a dokonce i koncese na výběr mýtného na dálnici, či státní frekvenční pásma.

Jenže, jak už to při exekucích bývá, předpokládaný výnos nemusí být dosažen, protože prodej v nouzi vede k prodeji pod cenou. O tom, že investoři cítí příležitost, svědčí i zájem PPF o řeckou privatizaci. Spolumajitel Jiří Šmejc zhruba řekl: „Na řeckou privatizaci lze pohlížet jako na opakování československé privatizace na začátku 90. let. Při nějakém velkém třesku přicházejí velké příležitosti. Tak, jak to bylo v postkomunistických zemích po revolucích, kdy se privatizovalo a majetek se najednou přerozděloval, tak něco podobného se určitě stane v Řecku.“ K této paralele se ještě vrátím.

Uvědomme si jednu věc. Řekové, aby splatili své dluhy, které historicky vznikly i složeným úrokováním a které ženou ratingové agentury nahoru, by museli rok a půl celý HDP odvádět věřitelům. To je nesmysl, protože by se zastavilo nejen financování státu a veřejných služeb, ale i jakákoliv spotřeba. Už dnes úsporná opatření vlády podvazují státní příjmy, když jejich propad prohlubují právě ony vládní úspory. Je to bludný kruh.

Takže řecký dluh v celkové výši kolem 350 miliard eur (vůči členům EU činí cca 307 miliard eur), je nesplatitelný. Veškerá hra se hraje o to, než proces narazí na své dno, co nejvíce ulehčit těm, kdož do Řecka rizikově investovali, a jejich pohledávky zaručit a rozprostřít i prostřednictvím EU na úkor ostatních. Jasno bude, když si uvedeme největší věřitele v miliardách eur: Německo - 83,76; Francie - 81,73; Itálie - 42,58...pro srovnání ČR - 0,14! České banky se zahraničními vlastníky, zejména ČSOB a KB, ovšem drží řecké dluhopisy za více než 14 miliard korun.

Prezident Klaus má pravdu, že každého, kdo by chtěl básnit o splacení řeckého dluhu, by bylo třeba vyhodit od zkoušky. Těch případných 50 miliard eur jen šplouchne na účty věřitelů a dluh se ani nikterak nesníží, spíše bude ještě narůstat. Po exekuci formou privatizace, na níž mnozí spekulanti zbohatnou, tak nastane vlastně jakási nucená správa Řecka, tedy novodobá ekonomická okupace. Řekové, i kdyby šetřili jak chtějí, se z této závislosti nikdy nevymaní.

Česko – utrácení z privatizace

Ale nelitujme je příliš, aniž bychom si neuvědomili vlastní postavení, tedy situaci ČR. Tohle všechno už přece doma proběhlo! U nás jsme vzali na vědomí tzv. vnitřní zadlužení a „exekuci“ prostřednictvím privatizace jsme si naordinovali hned po sametu! Zase můžeme velebit prozíravost Klause, tento výprodej se netýkal kupónové privatizace, na níž měli nebo mohli participovat prostí občané. Ponechme stranou fondy, které mu tam vnutila ODA.

I mezinárodní kuratela tehdy fungovala, jak bude teď fungovat v Řecku. Zahraničními „poradci“ se to v Česku jen hemžilo. Dokonce Havlem velebená „mezinárodní pomoc“ v devadesátých letech fungovala tak, že si z ní platili své emisary, kteří pod pláštíkem poradců tipovali, co je možno mezinárodním investorům nabídnout, aby nemuseli pokud možno ani zaplatit. Tehdy jsem jezdíval na ministerstvo privatizace a je příznačné, že tam v předpokoji ministerstva seděli američané a na ministerstvu vlála vlajka USA.

Takže prašť jak uhoď. Co Řeky čeká, my jsme si už odbyli. I to utahování opasků, proti němuž se teď Řekové bouří, my už máme – tehdy s naivním entuziasmem - za sebou. Řekové to měli jen v opačné souslednosti: Oni nejdříve prožírali a teď nastala exekuce, my jsme si uvědoměle exekuci naordinovali hned na začátku a pak všechny polistopadové vlády prožíraly, co z privatizačních výnosů zbylo.

Měli jsme ještě jednu výhodu. Tehdy – a zase u toho byl Klaus – jsme měnovými nástroji, tedy kursem koruny, mohli vytvořit polštář, který zvýhodňoval exportéry a znevýhodňoval dovozy. Bránil tak přílišné rozmařilosti Čechů, lačnících po západních výrobcích. Samozřejmě, že v míře, v jaké na to dopláceli občané pobírající mzdy v korunách, vydělávali zahraniční spekulanti, ale i zahraniční turisté, mnohdy přijíždějící za levným sexem, pivem i ostatními pobytovými náklady.

Braňme se prostředkům kurately

Byla to eurozóna, která Řekům vzala možnosti měnových nástrojů. Drachma by dávno pod tlakem dluhů devalvovala. Dluhy by tak částečně zaplatili řečtí vkladatelé. Ale euro všechno kamuflovalo, zastřelo signály a znemožnilo samoočistu financí. Umělý projekt nese důsledky neuváženého integračního nadšenectví. Totéž probíhá i v Irsku, Portugalsku a ve Španělsku. Ještě bude mela.

Vrátil bych se ještě k České republice. Protože jsme už prožrali výnosy z privatizace, jediným lékem je, nedopustit, aby nás měli zahraniční lichváři v rukou. Bez dluhů ztratí finančníci velkou část hospodářské moci. Ta politická moc EU bude i tak nesnesitelná, pokud nevystoupíme.

Směrem k nejlepšímu je na tom ten, kdo není v eurozóně, kdo není v EU, kdo nemá státní dluhy – takoví jsou relativně málo ovladatelní. Proto nesmíme v žádném případě dopustit aspoň předlužení. U nás by to dopadlo ještě hůře než v Řecku. My bychom tu „exekuci“ prodělali už podruhé a v situaci, kdy stát má tak málo majetku, že by to celé museli uhradit občané. Složenky od Kalouska už dopředu dostali.