Šrotovné už ne. Olejem se požár nehasí. Celá poslední léta jsme šrotovali a šrotovali.
Pod diktátem ekonomického růstu se společnost začala chovat nehospodárně. Mimochodem, ničení je steným příspěvkem k HDP jako produkce. Když se kamióny podílejí přepravními službami na růstu HDP a zároveň rozbíjejí silnice, tak jejich oprava přisype na stejnou hromádku. Takových paradoxních příkladů bychom našli mnoho. Výroba - šrotace - spotřeba je cyklem, který se snažíme stále urychlovat.
Firmy v „dobrých" časech akcelerují výrobu a zvyšují marže. Vyrábějí stále větší šmejdy, aby urychlily spotřebu. Úplně se už zapomnělo na to, že nefunkční výrobky se nejdříve opravovaly, teprve pak se kupovaly nové. Dnes se většinou opravy nevyplácejí. Všechno je nastaveno na spotřebu.
Spotřeba imlicitně znamená, že amortizované výrobky končí v lepším případě ve šrotu. Co to znamená pro nároky na pozemské zdroje, včetně těch energetických, je nasnadě. Ano, pokrok nelze zastavit, ale ta spirála se vymkla zdravému rozumu. Reklama, agresivní prodej, to vše spojené až s ohlupováním zákazníků - to je „nutilo" šrotovat nejen starší výrobky, ale i zdravý úsudek, zda to rodinné finance utáhnou. Když se lidé začali zadlužovat kvůli vánočním nákupům nebo dovolené, musel přijít trest.
Protože jen malá část světové populace se podílí na tomto spotřebním šílenství, musel být stejným způsobem předimenzován i finanční sektor, kdy splátkové prodeje a spotřební úvěry přesáhly ekonomické možnosti jednotlivců a také většiny zaměstnavatelů vyplácet mzdy odpovídající závazkům zaměstnanců. Není divu, že ty úvěry nemohly být dostatečně zaručeny zajišťovacími nástroji. Je už jen v logice věci, že se začaly generovat záruky stejně nezodpovědně jako dluhy.
Čím bohatší země, tím tento trend byl dramatičtější. Na nemovitosti se začalo půjčovat i potenciálním nezaměstnaným, kreditní karty se vnucovaly zadarmo. Některé obory, mezi něž určitě patřil automobilový průmysl, trpěly nadvýrobou. Pod záminkou ekologie a energetických balíčků se vymýšlely nesmyslné inovace, které protismyslně mrhání ještě prohlubovaly.
Ano, nové auto nebo pračka může být energeticky úspornější. Ale když započteme zkrácení životnosti původního výrobku a náklady (nejen finanční, ale i materiálové a energetické) na likvidaci starého a výrobu nového, tak to může vyjít nehospodárně. Bioetanol je takovým ekonomickým a dokonce i ekologickým nesmyslem. Kolikrát se spotřebovává nafta na obhospodařování polí v rozsahu, kdy s připočtením výrobních a distribučních nákladů se nejedná ani o ekonomiku, ani o ekologii. Jde spíše o humbuk, který umožňuje, aby dotace z našich daní přistály u požadovaných subjektů.
Každý pokus netržních kampaní pod záminkou nějakého obecného dobra má za cíl nikoliv dosažení nějakých bohulibých efektů, ale redistribuci bohatství. Tak jsme si třeba „sešrotovali" tradiční produkci řepy cukrovky a výrobu cukru vč. cukrovarů. Nahradili jsme to monokulturami řepky olejné. I na pohled hrůza a nic ekologického.
Rozmařile jsme šrotovali jako diví. Dokonce pod záminkou úspor či klimatu jsme jen urychlovali čerpání zdrojů. Bylo jen otázkou času, kdy to narazí na limity. Krize přišla proto, aby byla nastolena rovnováha. Že krize se projevila primárně jako finanční, je dokladem toho, že globálně finanční systém jakožto první signální soustava zafungoval. V netržní ekonomice tradiční cykly nefungují a dochází k nedostatku zboží. Tady zafungovaly finance jako indikátor nadvýroby.
Je absolutně šílené do toho vstupovat direktivně, a to na straně další stimulace nadvýroby, jak se „zachránci" levicového typu pokoušejí různými šrotovacími prémiemi. Jen prohlubují budoucí nerovnováhu. Není náhodou, že po šrotovném skočili další výrobci jako po reklamním triku.
Musíme přijmout realitu, že žádný strom neroste do nebe, jak se zdálo. Je třeba se smířit s tím, že na dlouhá léta svět nebude mít zdroje na podobnou nadvýrobu, která byla hostinou bez hostinského. Holt nějakou dobu musíme žít úsporněji, méně megalomansky a - rozumněji. Ekonomika, nebude-li deformována regulacemi, nás k tomu přinutí. Ty signály bychom už teď měli vzít nanejvýš vážně. V tom, nikoliv v nějakých kampaních, tkví udržitelný rozvoj.
Prostě si nemůžeme dovolit „šrotovat" a „šrotovat", jak jsme byli zvyklí v době konjunktury. Kdo to nechápe, má v hlavě šrot.
