Navzdory policejnímu heslu má mnoho poškozených pocit, že se obrátili na příslovečnou lampárnu. Častou radou je, uplatněte svůj nárok občanskoprávní cestou. Dokonce i soudy v trestním řízení takto odkazují oběti, jež je daněmi financují.
Represivní orgány, které stát zřizuje pro zajištění bezpečnosti občanů, stále častěji ztrácejí svou funkci a posunují se k úloze šikany lidí a stávají se více nástrojem státní buzerace a selektivní protekce.Ve svých daních si tak platíme tyto složky nikoliv v zájmu svého bezpečí, ale stále zřetelněji ve službách upevňování moci vládnoucí byrokracie a ochrany spřízněného kapitálu. A tak porostou pokuty za bagatelní přestupky a budeme elektronicky státem špehováni, ale vymahatelnost práva je pro běžného občana natolik finančně i časově náročná, že až nedostupná. Úředník získá moc bez soudu rozhodnout, koho potrestá a koho ne.
Pokud se týká dohledu státních orgánů, myslel jsem, že horší než za Špidly to už být nemůže. Že jsem se mýlil, mi dokázalo hned několik kontrol, které k nám do firmy jen z preventivních důvodů zároveň nastoupily. Přitom všichni vědí, že v obchodních řetězcích lidé musí pracovat téměř v otrockých podmínkách a neděje se nic. O rovnosti před zákonem se vůbec nedá hovořit. Vzpomeňme Berdára beztrestně střílejícího na nevinné.
Obdobné to je při projednávání dopravních přestupků, kdy někteří řidiči mají protekci. Tento právní nihilismus dobře dokumentují závodnické spády vrcholných politiků - od Havla přes Paroubka a Husáka až po Topolánka, o alkoholu za volantem ze strany poslanců, soudců a starostů ani nemluvě. Města a obce více než na bezpečnost provozu dbají na naplnění městské kasy z nesmyslně umístěných radarů. Spřízněné firmy se už do toho kšeftu s šikanou angažovaly. Od nového roku policii ani nenapadne, aby v rámci služby občanům řešila běžné dopravní nehody. Dokonce vyhrožuje úhradou marného výjezdu při špatně odhadnuté škodě. Že to je v zájmu pojišťoven, které tak získají další nástroj pro nátlak na klienty, je nesporné.
Rovněž monstrózní akce proti trhovcům, pořádané celní správou a obchodní inspekcí, ačkoliv mohou mít u některých xenofóbních občanů sympatie, nejsou ničím jiným, než námi placenou službou v zájmu mezinárodního kapitálu. Nevidím důvod, proč bych měl v daních platit, že stát aktivně vyhledává a zabavuje falzifikáty značek. Jak už jsem uvedl, občanům nebo menším firmám se o takovém komfortu při ochraně jejich práv nemůže ani zdát. Běžně by byli odkázáni na občanskoprávní řízení u liknavých soudů. Normální by bylo, že firma sama by musela padělky vyhledávat a pak by mohla domáhat občanskoprávního odškodnění. Ale ne tak nadnárodní giganty. Těm ty služby zaplatíme z daní, i když nastandarně i bez toho dokáží využít svého vlivu (viz třeba zásahové jednotky ČEZ).
.
Přitom si za část problémů mohou sami tím, že svou výrobu, kde značka by měla garantovat kvalitu, přesunuli do Číny nebo podobných zemí. Vůbec jim nevadí, že tam je ochrana ochranných známek a duševního vlastnictví právě nejnižší. Imperativem jsou pro ně co nejnižší náklady, klidně tolerují i dětskou práci. A pak se diví, že se prodávají falzifikáty, když celá jejich produkce je vlastně „padělkem". Možná, že trhovci prodávají zboží dokonce vyrobené načerno ve stejné továrně jako originál. Jen cena je několikanásobně nižší, což usvědčuje značky, které dávno ztratily svou exkluzivní kvalitu, z nepřiměřených zisků. Stát by měl být vlastně rád, že tady někdo prodává pro nízkopříjmové kategorie lidí. Dokonce se dá věřit, že část zboží, které později celní správa zabaví, byla dokonce proclena, i když někdy asi s pomocí korupce.
A tak „hrdinné" zásahy, námi všemi placené, působí jen škodu, s výjimkou pár dominantních firem, které s pomocí státní represe udržují nesmyslné ceny značek, u nás mnohem vyšší než na Západě; v Česku má třeba exkluzivní postavení i americká značka pro masové využití. A tak jsou poškozeni i klienti, kteří dobře vědí, co chtějí za nízké ceny nakoupit. Největší škody však působí prodejcům. Tito lidé dřou od rána do večera a na zboží si za tvrdých podmínek půjčují. A pak přijde stát, ukrade jim všechno a v televizi, popásající se na lidském neštěstí, se ještě chlubí, za kolik miliónů zboží vyraboval. Nedávno se celníci chlubili, že jedna prodejkyně při zásahu zkolabovala a museli jí dávat první pomoc. Není se co divit, možná bude mít na krku mafii, která jí půjčky na zboží neodpustí.
Opravdu by bylo laciné říci, dobře jim tak, ať táhnou. To je otázkou imigrační politiky, z níž také nemám radost. Ale jakmile zde stát někoho uvítá, neměl by jej ničit. Přitom je známo, že Vietnamci se v první generaci obětují pro úspěch svých dětí, které patří k nejlepším, pokud se týká studia. Tyto děti už v šedé ekonomice pracovat nebudou. Ale jestliže jejich rodičům seberou obživu, nezbude jim nic jiného, než se nechat najmout na nezákonnou činnost. A tak se není co divit, že vznikají tajné farmy na mariuhanu. De facto je „vymyslel" a vyprovokoval náš stát, aby mohl v plné míře uplatnit svou šikanu. Zajímavé je, že stejnou šikanu stát neuplatňuje proti velkým stavebním firmám, které hromadným najímáním Ukrajinců na černou práci zcela zdevastovaly menší konkurenci na stavebním trhu, vedou k daňovým únikům a živí vyděračské gangy. Vypadá to, jako by se stát na tom podílel, jinak by to nebylo možné.
Nechápu, proč v našem případě se tolik uplatňuje slogan, že poturčenec horší Turka. Na dovolené ve Španělsku nakupují turisté z celé Evropy falzifikáty i v kamenných obchodech. Neprodávají je Vietnamci, ale Afričané nebo přímo Španělé. Že to není pravé značkové zboží, se pozná podle několikanásobně nižších cen. Také jsem nějaká trička a botasky nakoupil a nikdy jsem o žádných raziích ani neslyšel. Obdobné je to v Bulharsku, kde se pod dohledem policie prodávají falešné značkové hodinky (opravdu laciná falza) a parfémy, které vyvětrají téměř okamžitě. Zase žádné manévry se kolem toho nekonají. Každý ví, co kupuje, nadnárodní molochy tím nezchudnou a policie se má čas věnovat tomu, co má dělat: Pomáhat a chránit".
