Ve svém životě jsem zažil dva zlomy. Ten první přišel jak boží smilování a musím přiznat, že v tak brzký a překotný konec režimu, jenž se arogantně tvářil, že je tady na „věčné časy“, jsem ani nedoufal. Ten druhý přišel záhy jako kocovina po vystřízlivění.
Ačkoliv osobně se mi daří jistě lépe, než jsem mohl doufat za reálného socialismu, přesto si začínám klást otázku, zda dnešní situace už v mnoha směrech nepřekonala tehdejší faleš, pokrytectví, ohlupování a útok na osobní svobody. Zase mi je vtloukána do hlavy „jedině správná cesta“ a hrozit už začínají i represe za jiný názor. Autocenzura je běžnou metodou už nejen u mediálních zaprodanců. Tohle poznání mě velmi traumatizuje.
V čem spočívá?
Chtějí rozbít
- rodinu (stavět děti proti rodičům a všechny proti seniorům)
- přirozené pojetí příslušnosti k pohlaví a normální sexuality
- příslušnost k národu a zemi , tedy vlastenectví
- tradiční svébytnost státu
- sounáležitost s civilizačním ukotvením
- a bagatelizovat etnické odlišnosti
Chtějí strašit
- terorismem
- Ruskem
- globálním oteplováním
- pandemiemi
- ropným zlomem
- svobodou jedince jako údajného protipólu bezpečí
- extremismem (což má být všechno mimo mainstream)
Chtějí sledovat
- internet a telekomunikační sítě (Snowden)
- prostřednictvím kamer a odposlechů
- za pomoci mýtných bran i GPS
- s využitím platebních karet
- donucováním k nejrůznějšímu skenování (na letištích) a k archivaci DNA (v režii policie)
- legislativou narušující soukromí (majetková přiznání)
Chtějí nivelizovat
- různorodost politiky
- a konkurenci pravice s levicí
U posledního bodu se zastavím. Autentická pravice v parlamentech je nežádoucí a je vydávána za extremismus. Levice je pod stejnou kuratelou kapitálu a finančnictví jako pseudopravice. Údajná pravice zase přijímá levičácký diktát nadnárodně působící byrokracie, jež ovšem jedná ve vlastním zájmu, jenž je propojen s finančním světem. Tento pravo-levý oportunismus a konjunkturalismus nejvíce „proslavil“ Blair. Takže vlastně ani levice už není tím, čím bývala, když hájila zájmy neprivilegovaných vrstev. Skutečná levice je rovněž vytěsněna na okraj společnosti. Takže z politiky a demokracie zbyl jen amorfní guláš, kdy je jedno, zda ve volbách zvítězí strany, které se nazývají pravicovými nebo levicovými.
Když to aplikuji na domácí poměry, je téměř lhostejné, zda vlastizrádné odevzdávání státní suverenity, nepřirozenou politickou „korektnost“, sebevražený multikulturalismus a kosmopolitismus, bláznivý environmentalismus, očesávání svobod, vymývání mozků, zvyšování daní a šílené zadlužování nám bude ordinovat Kalousek nebo B. Sobotka. Prašť jak uhoď! :-(
Když jsem napsal, co chtějí, pohříchu je nutno přiznat, že se jim podařilo mediálními nástroji tak oblbnout lidi, že to už přesáhlo úroveň manipulace a propagandy, jaké jsme podléhali za reálného socialismu. Tehdy ale většina z nás věděla či alespoň věřila, že může existovat lepší svět bez těchto lží a přetvářek.
I pro mě bylo frustrující poznání, že jsme z jedné louže vykročili rovnou pod okap nebo spíše do žumpy. Pokud totiž padl bipolární konkurenční svět, ten se začal jednostranně utvářet podle zájmů vítězů studené války. A konkurence nových „tygrů“ BRICS, zejména Číny, nás zase, pokud se jedná o civilizační vymoženosti, nikam netáhne, spíše vrací a demotivuje.
Kdo to jsou oni, o nichž jsem psal, že tento vývoj chtějí? Jsou to mocní v konjunkturální mesalianci nejvlivnějších politiků a boháčů. Na druhé straně si nemyslím, že jsou schopni řídit svět, i když se o to snaží (NWO). Větší vliv mají zákonitosti vývoje (pád sovětské říše) než mnohdy diletantské vize. Mnohé kroky jsou kontraproduktivní i z hlediska stávajících režisérů.
Takže útěchou mi může být, že všechno nakonec skončí jinak. Ale za jakou cenu? Měli bychom si být vědomi, že ta bude tím vyšší, čím více fanatismu a blbosti investujeme do stávajícího systému. Už dávno jsme překročili Rubikon...
