Pod šibenicí se nedá psát pozitivně

Jsem uvnitř optimista. Rád bych psal nekritické a pochvalné články. Ale nejsem debil. Zato jsem povahou bojovník a můj vnitřní optimismus pramení z aktivního přístupu k životu a světu kolem.

Nejsou-li mé články kladně orientované, pozitivně laděné a sympatické, není to v tom, že bych byl nerudným a zapšklým škarohlídem nebo pesimistou. Pesimismus považuji za průvodní vlastnost fatalismu a odevzdanosti. V tomto smyslu jsem kverulantem, který chce svou nespokojenost a kritiku přetavit ve změnu k lepšímu. Byť je to někdy pošetilé.

Minule se mi podařilo takové pozitivní téma nalézt v rozumném projevu prezidenta Václava Klause na Žofínskémfóru 2010: http://streit.blog.idnes.cz/c/129150/Bud-me-Klaus-cte-anebo-je-opravdu-dobry.html. Podle reakcí článek zapůsobil sympaticky. Proč?

Pozitivní náboj tkví v předmětu poselství, ne v subjektu kritika

Václav Klaus vzal kritiku poměrů ve svém projevu do svých rukou. Navíc svou kritiku přednesl s noblesou a s argumenty. Na mě už mnoho nezbylo, proto jsem ho musel ocenit a pochválit. V jiných tématech, která jsem ve výše uvedeném článku zmínil, třeba s prezidentem zase nesouhlasím, ale případná kritika nevede ani k negativismu ani ke zbytečné averzi.

A není to proto, že bych měl lidsky prezidenta nějak zvlášť v oblibě. Prezident je úplně jiným člověkem než já. On se jeví jako jako organizátor a pragmatik, který má vše promyšlené, já jsem impulzivní a často jednám intuitivně. On vypadá pořádkumilovně, já jsem v tomto smyslu bohém. On je pilný jako včelička, já se jako lev vrhám za soustem, jen když je to nutné. On vypadá, že byl přičinlivým a zodpovědným studentem, já jsem byl provokatérem a postrachem učitelů. On miluje jazz, já tvrdý rock. Tady bych měl blíže k Havlovi.

Takže osobní sympatie ani náklonnost nehraje žádnou roli v tom, že dokážu ocenit nejen jeho inteligenci, ale především zdravý rozum a schopnost vidět kousek dál než drtivá většina politiků, a to nejen u nás. Nedá se nic dělat, můžeme být v tomto světě průměrnosti a rostoucího fanatismu hrdí, že máme v čele státu osobnost, která nepodléhá módním omylům a dobovým excesům.

Můj vnitřní, ale i vnější svět je pochopitelně zcela jiný než Klausův. Ale jsem ochoten jej respektovat, protože je s mým světem slučitelný. A různost nejenže obohacuje život, ale je i matkou pokroku.

Očistná kritika

Leč jsou i světy, které jsou neslučitelné nejen se zdravým rozumem, ale i s elementární korektností a slušností. Za všechny bych jmenoval svět prospěchářství založeného na lži, podvodu a na zneužívání nejen nižší inteligence některých občanů, ale i jejich nejhorších vlastností, jako je závist, zášť a nenávist. Takový je svět Paroubkův.

Bohužel právě Václav Klaus ční mezi politiky jako světlá výjimka. Velké strany přivedly politiku na okraj propasti. Malé parlamentní strany se této špíně přizpůsobily a využívají pouze svůj vyděračský potenciál. To, co nyní předvádí Strana zelených počínaje Kocábem přes Bursíka až k Dusíkovi, je toho smutným dokladem.

Politika stojí na křižovatce. Už jde nejen o stát, o živobytí, ale i o svobodu. Poslední vývoj je tristní. Kdo to nevidí, tak je v postavení hloupé žáby, která nevyskočí z pomalu ohřívané vody než se uvaří. Ten Augiášův chlév je třeba vymésti, a to radikálně. Teď na pozitivní články není místo.

Ačkoliv pozitivní může být i kritika, která nápravu vidí v pojmenování toho, co kritiku zaslouží. To není negativismus, ale snaha vybřednout z marasmu. Právě proto, aby bylo možno stavět před občany reálné pozitivní cíle, nejen vějičku na voliče.

Úskalí vazalské sebehany – syndrom čecháčka

Nadějné je, že Češi nejsou zakotveni optimisticky ani pesimisticky, ale jsou historicky skeptiky, kacíři a smějícími se bestiemi. Nic jim není svaté. Jak říká prostřednictvím Jana Nerudy Karel IV.: „Jak bych zde mlátil otep slámy! Nechť chci co chci, za krátký čas se všechno jinak zvrtne zas - mám já to bídu s vámi.“ Tato země nesvědčí věrozvěstům a spasitelům. A to ani těm novodobým, kteří se začínají globálně aktivizovat, a to je strašně irituje.

Oni naopak používají nikoliv kritiku očistnou, o níž jsem výše hovořil, ale kritiku v podobě samohany a sebemrskačství – jakousi kosmopolitní nadřazenost proti nám, pohanům z Východu. Jde o kálení si do vlastního hnízda. Zde nejde o vybřednutí z lejna, ale o jeho rozmazávání. Tato havloidní (sebe)kritika je destruktivní.

Jak napsal Václav Vlk st. v nádherném článku »A čemu se proboha divíte?« : „Kypí tam nenávist k vlastnímu národu, k vlastním politikům, nenávist k svobodě a demokracii. Pěstuje se tam nenávist k úspěšným, obludné pohrdání podnikateli a prostě všemi, co chtějí něco aktivně dělat. Ještě snad nikdy v dějinách nebyla veřejnost tak zpracovaná k nenávisti sama k sobě, ke svým lidem a svému národu, ke svým politikům. Ke své elitě a dějinám.“

Obrana proti politice nenávisti musí být tvrdá

Kdo si neváží sebe, tak má tendenci z toho komplexu nenávidět okolí. Tuto nenávist pozoruji i pod svými články. Podívejte se, jak se stupňuje od černé listiny přes kriminál až po šibenici:

(15.02.2010 17:46 buh je velky): pecina te ma stejne na cerny listine

(16.02.2010 15:45 Shackall0): Nač se hádat. Po volbách skončíte s blogováním oba!

(16.02.2010 15:52 maudite): zatimco Streit si po volbach prijde k zaslouzenemu teplemu mistecku v oplocene zemi a o jogurtech a toaletnimu papiru se mu bude jenom zdat.

(7.3.2010 22:39:49 GN) Na kazde prase se najde reznik, na to nezapominejte !

(19.3.2010 7:13:03 Bohoušek) Tenhle pisálek fakt potřebuje pověsit.

Teď je třeba bojovat za změnu. Za změnu k lepšímu. Nelze dopustit, aby se temné hrozby nenávistných fanatiků internacionální socialistické totality naplnily. Na oslavné články bude dost času potom.