Odposlechy jsou svinstvo, když se musí bát lidé politiků, ne naopak

Odposlechy by měly být krajním prostředkem, který stát za zcela striktních podmínek může uplatnit jen k objasnění závažné trestné činnosti. V tomto kontextu se mohu ztotožnit s odporem prezidenta Klause nejen v obecné rovině, ale mohu chápat i jeho znechucení nad nestandardním osudem nahrávek Janouška a spol.

V euforii nad prozrazením nekalých spádů politiků a úředníků kolem Janouška bychom neměli zapomínat na tento rozměr, který prezident připomněl. Šmírování státu u svých občanů by mělo být maximálně ztíženo. Pro mě je absolutně nepřijatelný přístup „kdo nemá co skrývat, nemusí se bát“. Jde přece o zachování soukromí jako součásti osobní svobody. Však také aktuální kauza usvědčuje stát, jak nezodpovědně s nahrávkami nakládá.

Ovšem pak je tady druhý rozměr, stejně důležitý, a ten pan prezident nezmínil. Lidé, kteří jsou součástí této státní mašinérie, za niž jsou zodpovědní, si podobné ohledy nezaslouží. To oni tu informační hydru krmí, to oni z ní tyjí. Co jiného dělají takzvaní lobbisté? Jsou svými chapadly napojeni na státní struktury, veřejné peníze a politiky. Rádi by tak činili v přítmí, kde se nikdo o osud nějaké miliardy nebude zajímat. Jestli to tajné služby nebo orgány činné v trestním řízení zajímá, je to pro demokracii jen dobře.

Svého času jsme se smáli Horníkovým kapříkům. Sklidil opovržení a byl potrestán. Skuteční kapři, co si svůj rybník sami nikdy nevypustí, však reprezentují nesrovnatelně vyšší zlodějny. A hle naši demokracii: Horník má už trest za sebou, ale odposlechy Janouška byly pět let u ledu. Na co čekaly? Qui bono?

Také, stejně jako v kauze Bárta – Škárka, ty špinavosti nikterak nehltám. Ani mě to nijak nepřekvapuje. Ale když už to vyplynulo na povrch, je to pro demokracii dobře. To, co bylo na hraně u pana Horníka, nabývá zcela legitimního významu pro trestní řízení s politiky, úředníky a lobbisty.

Pro demokracii by bylo velmi ničivé, pokud by se nestalo nic ani teď.