Hoši, děkujem´! A to bez ohledu na výsledek finále. Od Nagana jsem neměl takovou radost nejen z hokejové, ale ani z žádné jiné sportovní reprezentace.
Když jsem zde opěvoval výkon našeho mužstva s Finskem, nedovedl jsem si ani představit, že může být tento zážitek ještě překonán. Byla to opravdu óda na hokej, jakých se vidí pár za život. Superlativy nepostačují, aby vyjádřily to napětí, odhodlanost, zvraty a nakonec i radost.
A všechny tyto atributy dokázali naši hokejisté vystupňovat v pěti zápasech po sobě. Je to až neskutečné, protože ta cesta nebyla lehká. Karty, které měli namíchány, žadný úspěch nepředznamenávaly. A potom, každý z těch zápasů byl o bytí a nebytí.
Někdy jsme museli hrát skoro bez odpočinku mezi zápasy proti odpočatému nebo nabuzenému soupeři. Mnohokrát se zápasy nevyvíjely šťastně. Góly nám tam nepadaly. Rozhodčí mnohdy nebyli na naší straně. Nedali jsme se odradit, znechutit ani udolat v téměř beznadějných situacích. Nenechali jsme se zastrašit ani zběsilými Kanaďany.
Klobouk dolů napětkrát! Žadný režisér by tento příběh o vůli, semknutosti, odhodlání a reprezentaci své země nevymyslel lépe. Mě zaujala absolutní absence alibismu těch kluků. Na nic se nevymlouvali, nedělali ze sebe ublížené, odepsané, ale ani hvězdy po dílčích úspěších.
Ne, šli krok za krokem za co nejlepším výsledkem. Pro reprezentaci své země byli odhodláni zanechat všechny síly. A neměl bych psát v minulém čase, protože dneškem šampionát nekončí. Ale všechno navíc už by byl bonus na úrovni zázraků. I když naši už předvedli, že i "zázraky" se dějí...
Dnešní utkání začalo smolně. Po dobrém nástupu byl na nás rozhodčí hodně přísný. Naši hru to rozhodilo. Až nápadná byla přísnost rozhodčích na naše hráče při vhazováních. Zdálo se, že nás to musí zlomit, zejména, když jsme v přesilovce dostali první – tak důležitý – gól. Se Švédy vždy padá málo branek a každý gól může být osudový. Zvláště v konstelaci, kdy my na tomto mistrovství střílíme jen dvě až tři branky na zápas.
Že nás to nezlomilo, zasluhuje obdiv. A to větší ještě o to, že po vyrovnání se opět vedení ujali výborně hrající Švédové. Jejich obrana byla důsledná, brankář vynikající. A do konce chybělo tak málo...
V konci poslední třetiny jsme dokázali vyvinout úžasný nápor. Všichni hráli skvěle, zejména Jágr. Ale jeho hůl je v brankových situacích zakletá. Když dal po odvolání Vokouna pár vteřin před koncem Rachůnek vyrovnávací gól, byla to zasloužená odměna za výkon, nasazení a za to, že kluci opět nekapitulovali. Znovu se ukázalo, že flinta se nemá házet do žita za žádných okolností.
Prodloužení bylo oslavou českého hokeje. I když rozhodující branka nepadla, Švédy jsme výrazně přestříleli. Člověk si říkal, kde se v těch hráčích bere ještě tolik sil. Bylo to nádherné a inspirativní. A dobrá předzvěst pro nájezdy.
Když Kašpar a Marek už ve druhém zápase proměnili své nájezdy a Vokoun vytěsnil poslední švédský pokus, bylo to jen naplnění spravedlnosti. Vypukla eufórie, ale byla pořádně zasloužená. Chladnokrevnost těch mladých hráčů ve vypjaté koncovce opravdu zasluhuje absolutorium. Po švédském úspěchu v prvním nájezdu bych chtěl mít nervy Kašpara. Česká hymna pak byla odměnou nejen pro přímé účastníky, ale i balzámem na těžce zkoušenou psychiku fanoušků.
A jsou to tito bojovníci, kteří zaslouží díky, každý jednotlivě: Vokoun - Rozsíval, Mojžíš, Němec, Čáslava, Blaťák, K. Rachůnek - Jágr, Vampola, Klepiš - Voráček, Marek, Rolinek - Kašpar, Červenka, Novotný - Kvapil, Koukal, Hubáček - M. Růžička. Kdo některé z těch mladších, zvláště v zahraničí, před mistrovstvím znal?
Průcho, Hudlere, Vrbato, Eliáši a další, není vám to líto? Já jsem rád že přijeli ti, kteří chtěli za reprezentaci České republiky nasadit své srdce.
