Hodně se spekuluje, jaký bude. Většinou je považován za slabého Putinova nohsleda. Proti takovému hodnocení mám své silné výhrady, i když založené na netradičních argumentech. Medvěděv totiž propadl (stejně jako autor této úvahy) hudbě hardrockové skupiny Deep Purple. Ten chlapík nebude žádný jelimánek ani podržtaška. Aby se Putin, Evropa a svět nedivil.
V poslední době jsou v módě různě zpracované profily osobnosti, ať už podle astrologů, čínských znamení, grafologů nebo v lepším případě na základě subjektivního hodnocení psychologů nejroztodivnějších kvalit. Vypovídací hodnota je velmi pochybná. Přesto si zkusme pohrát a tentokrát opřeme svůj úsudek o preferovanou hudbu. Hudba je fenoménem, který složitým způsobem rezonuje v mozkových pochodech a navozuje individuální pocit libosti nebo nelibosti, někdy až k euforii, nebo na druhé straně k odporu.
Koho tato hudba nezajímá, ať přeskočí dva následující odstavce.
Deep Purple je anglická hardrocková skupina, která v různých obměnách existuje dodnes od roku 1968. Patří do kultovní trojky hard rocku, jak vykrystalizoval v 70. letech, spolu s Black Sabbath a Led Zeppelin. V nejslavnější sestavě hráli: Ritchie Blackmore (1945) - kytara, Ian Gillan (1945) - zpěv, Jon Lord (1941) - varhany, Roger Glover (1945) - basová kytara, Ian Paice (1948) - bicí. Nejslavnější LP: In Rock (1970) s rockovou hymnou „Child in Time", Machine Head (1973) s úvodní skladbou „Highway Star" a s největším hardrockovým hitem „Smoke on the Water" a Perfect Strangers (1984) se stejnojmenou geniální skladbou. Z mezidobí jsou všeobecně známy hity „Hush" (1968), „Black Night" (1970), „Burn" (1974), „Soldier Of Fortune" (1974), „The Battle Rages On" (1993) „Anya" (1993), „Sometimes I Feel Like Screaming" (1996), „Hounted" (2003).
V dnešní sestavě Blackmora nahradil na sólovou kytaru virtuos Steve Morse (1954) a Lorda, věnujícího se nyní vážné hudbě, nahradil na klávesy Don Airey (1948). Poslední LP se nazývá Rapture Of The Deep (2005), kde kromě stejnojmenné introvertní skladby na indické motivy je i nádherná balada „Clearly Quite Absurd". V této sestavě hráli před necelými dvěma roky i u nás v Brně, v Liberci a v Ostravě. Tento rok oslaví 40. výročí existence. Letos si je pozval právě pro budoucího ruského prezidenta Gazprom, oslavující koncertem 15. jubileum.
Zkusme si tedy zaspekulovat, co z toho vyplývá pro osobní profil prezidenta Dmitrije Medvěděva (42). Zpracoval jsem k tomu desatero:
1. DP není módní novinka, ale klasika, nepodléhající konjunkturálním vlivům. Dá se tedy předpokládat, že budou konvenovat lidem konzervativním, vyznávajícím trvalé hodnoty.
2. Nejde však o nějakou hudbu pro starší a pokročilé, protože to je prostě „nářez". Dá se tedy předpokládat, že bude přitahovat lidi aktivní, kteří chtějí být činorodí a „mladí" do vysokého věku.
3. Nepatří tam žádné unylé kuňkání, jaké mnohdy provází české kapely (viz třeba Chinaski), jež si jen hrají na rockové. Žádný oportunismus, jde o chlapský tvrdý rock.
4. Zároveň je třeba tuto hudbu odlišit od metalu, ať už extrarychlého, ponurého nebo řinčivého a chroptivého. Není to hudba depresivní, ale vždy je v ní určité napětí, gradace a náboj vedoucí k optimismu.
5. Není tato hudba založená jen na rytmu, ale vždy má i melodii, určitou hloubku a kulturní obsah. Mnozí považují DP za Bachovy následníky v rockové muzice, však tak také několikrát koncertovali spolu s Londýnským filharmonickým orchestrem. Tato hudba nesporně vyžaduje složitější povahy s estetickými potřebami a s určitým minimem kulturní inteligence, tedy kultivovanou osobnost.
6. Interpretace je založena na nezbytném profesionalitě a instrumentálním mistrovství, což umožňuje improvizaci. Při této hudbě nelze bezduše mlátit do kytary, ale mistrovství hudebníků vynikne nejlépe na koncertních LIVE nahrávkách, převyšujících studiové provedení (viz Made in Japan).
7. I když jde o rock melodický, kultivovaný a svým způsobem sofistikovaný, stále jde o tvrdou hudbu a vyjadřovací prostředek buřičů a rebelů s excenrickým přístupem k životu. Není to hudba pro „mazánky" a nedovedu si na koncertě představit téměř žádného z našich politiků. Představa třeba Špidly, ale i třeba Klause, hřímající chorál Smoke on the water, fire in the sky mě naplňuje blaženým veselím.
8. Není to hudba pro intelektuály kavárenského typu, kteří by preferovali nanejvýš Erica Claptona. Je to hudba spíše pro gramotné plebejce.
9. Tato hudba má internacionální charakter. Byl jsem už v roce 1986 na koncertě v Německu a nedovedu si představit, že by ta generace, která tam zpívala se světýlky v rukou, mohla vyznávat fašistickou ideologii. Prostě Deep Purple nejsou třeba Rammstein (ať nejmenuji ty nejhorší) a holé lebky tam vidět nebyly. Ostatně koncert tehdy končil Beethovenovou Ódou na radost, kterou miloval tehdy ještě původní kytarista Blackmore.
10. Zajímavé je, že žádní Slovani nikdy hard rock, třeba na rozdíl od Maďarů (Omega, Locomotive GT, Pandora Box), neuměli. Je prostě výrazem Západního civilizačního stylu v tom lepším slova smyslu. I v tom je ruský prezident originální.
Takže nedejme se mýlit, ruský prezident bude všechno jiné, než Putinův stín. To nutně neznamená, že by se obratem funkcí postavil hned proti němu. Ale má pět let na to, aby se etabloval na respektovaného a milovaného státníka. Ostatně vzpomeňme na Chruščova a Brežněva, což měla být dvojice nevýrazných politiků, kteří měli být kompromisem v boji o moc. A jak se vybarvili! Ale ti bohužel neposlouchali Deep Purple...
