I. Jak se stát čtyřnásobným prezidentem
Pamatuji dobře na tu dobu v prosinci 1989. Havel opakovaně prohlašoval, že je ochoten kandidovat na prezidenta pouze pod podmínkou, že se bude jednat jen o dočasný „revoluční" mandát k převedení země na cestu demokratických změn. Zároveň však jeho klaka už měla připraveny Havlovy barevné fotografie, kterými masově oblepovala republiku. Jeho popularita se totiž v té době vůbec nemohla srovnávat s popularitou Dubčeka a dokonce i Adamec pro něj představoval soupeře, jemuž by mnoho občanů tehdy dalo přednost. Demokratické přímé volby proto pro něj vůbec nepřicházely v úvahu, podle tehdejších průzkumů by Havel dostal tak 1% hlasů.
Tehdy Havel poprvé podvedl svého spojence. Pod záminkou dočasného mandátu a příslibu podpory Dubčeka v příštích svobodných volbách se spojil s předlistopadovým komunistickým kádrem Čalfou a dílem sliby, jež později porušil, a dílem nátlakem na stávající poslance revolučními prostředky - prostřednictvím studentů a skupiny kolem Kocába - se nechal zvolit komunistickým Federálním shromážděním. Daleko tento postup neměl k vydírání. Dubček se za ústupek stal předsedou Federálního shromáždění.
Když o půl roku později měl Havel svůj slib splnit, tak už mu natolik zachutnala moc, čehož se předvídavě obávala jeho první žena Olga, že se nechal zvolit podruhé. Byl to podraz na Dubčeka. A tady se vlastně datuje počátek rozpadu Československa. Často se to přičítá neprávem Klausovi a Mečiarovi, ale oni jen už řešili důsledky. Nehledě na to, že kdyby se byl býval stal Dubček prezidentem - byť jen přechodným -, nikdy by politici typu Mečiara a třeba Sloty nezískali takový vliv, jenž vedl k separatistickým náladám Slováků. Dubček se s touto zradou nikdy nevyrovnal.
Nesmíme zapomenout ani na to, jak těsně před prvními svobodnými volbami se Havel podílel na diskreditaci strany KDU, když Ruml obvinil jejího předsedu Bartončíka, že byl agentem StB, což se nikdy nepodařilo doložit. To neznamená ani kladné, ani záporné hodnocení; ovšem to zákeřné použití presumpce viny před volbami bylo nechutné. Po volbách byla rovněž pod taktovkou Havla diskreditována Československá strana socialistická tzv. akcí Melantrich. Vyvolal to Havlův dopis o svobodě slova. Paradoxně právě z balkónu Melantrichu mohl Havel poprvé masově oslovit veřejnost. Tento „vděk" byl pro Havla příznačný. To konstatuji, ačkoliv vliv zmíněných stran a jejich tehdejších politiků vůbec nepostrádám.
Třetí Havlova volba v roce 1993 se mohla konat jen proto, že předtím byla rozbita republika. Nejvíce tedy na tom vydělal on sám. Kontinuita práva bývalé federace byla zachována s jedinou účelovou výjimkou, která Havlovi přinesla třetí mandát, jenž byl v rozporu s federální ústavou. Havel úplně zapomněl na slibovanou úlohu „revolučního" prezidenta a přes vážné zdravotní potíže se nechal zvolit v roce 1998 i po čtvrté. Byl zvolen až na druhý pokus nejtěsnější většinou, kterou získal jen proto, že byl předtím účelově zatčen poslanec Sládek. Letošní, tolik kritizovaná volba Klause, byla v potovnání s demokratičností voleb, po kterých se stal Havel prezidentem, jen slabým odvarem.
Naštěstí se z Občanského fóra v roce 1991 odštěpila Občanská demokratická strana, když se předtím Klaus stal i předsedou OF. To nás zachránilo před totálním vlivem diletantů a salónních moralistů, kteří chtěli mluvit do všeho, stále využívat „revolučních" nástrojů pro svůj mocenský vliv. Ta hradní klika hochů, se kterými Havel „mluví", vznikla i tak, ale nepodařilo se jí díky vlivu ODS vytvořit jakousi permanentní „revoluční" národní frontu, zastřešenou údajným Havlovým kreditem a podepřenou zájmy různých samozvaných intelektuálů a zhraničních skupin (šlechiy, restituentů apod.). Jak ukázal případ Čalfy i Tošovského, pragmaticky se byli schopni zaprodat i s exponenty bývalého režimu. Ještě mnohokrát později tato skupina ukázala, jak mohla být nebezpečná pro demokratický vývoj.
Pokračování příště
II. Na štíru s pravdou
III. Na štíru s láskou
IV. a možná i více
