Renomovaní právníci na obou stranách sporu se trumfují svými argumenty, zda mohou být Benešovy dekrety z právního hlediska zpochybněny, či nikoliv. Přitom s trochou nadsázky v titulku je to zcela jednoznačné.
Ponechme věcné argumenty a jejich váhu stranou. Spor však svědčí o tom, že právní veřejnost není jednotná, i kdyby jedna strana sporu byla početnější nebo hovořila silnějším hlasem. A je zřejmé, že tak jako se různí názory advokátů a akademiků, mohou se lišit v budoucnu i názory soudců.
A tady by mohl článek končit. Jasné vítězství musí slavit pochybovači. V právu - a řekne vám to každý korektní advokát - není dopředu jasné na sto procent nikdy nic. Zvláště, když je v módě hledat „duchy" zákonů. Proto je jasné, že tato rizika je možné pouze zmírnit, a to jen nejprůzračnější legislativou s nejjednoznačnějšími pojistkami proti nezamýšleným výkladům.
Murphyho zákon ne nadarmo říká, že co se může pokazit, se také pokazí. Soudci jsou stejnými lidmi, jako ostatní právní veřejnost. Ani oni, jak je vidět na institutu odvolání či dovolání, nemají vždy shodný právní názor. V právu nelze hovořit o absolutní pravdě. Nejenom názory, ale i přístup, místní zvyklosti, ale i osobní založení hrají svou roli. Nelze vyloučit ani skrytou podjatost či zlou vůli. Co jeden vidí jasně, druhý rozhodne opačně jako by se nechumelilo. Právo není matematika nebo jiná rigorózní věda.
Nesmíme zanedbat ani politické souvistosti práva. „Politická korektnost" v tom třeba zašla dost daleko. Lenin kdysi - ne tak od věci - prohlásil, že politika je koncentrovaná ekonomika. Já bych dodal vlastní definici, že právo je koncentrovanou politikou. Nejlépe to je vidět na „právu vítězů".
Jako příklad politického vlivu na právo bych mohl udat právě onu integrační psychózu, která překrývá ostatní argumenty, dokonce i dosavadní definici svrchovanosti. Nezaujatý právník před deseti lety by musel jednoznačně Lisabonskou smlouvu odmítnout. Přitom je skoro jasné i laikovi, že Ústavní soud rozhodne v její prospěch. Ten vlak se žádný soudce neodváží zastavit. Když nám jiný vlak přivážel socialismus, také jiné právní názory rozdrtil.
Takže nejenže nikdo nemůže předpokládat na sto procent rozhodnutí dnešních sporů z důvodů personálních, ale už vůbec nikdo nemůže z časových důvodů předvídat, jaká politika a jaká společenská objednávka bude ovlivňovat právo za pár let. A pokusů na zvrat bude neomezeně. Až se jednou nějaký soudce špatně vyspí...i motyka spustí.
Je vidět nejlépe na Benešových dekretech, jak se ten dobový kontext a tehdejší úmysly zákonodárce zapomínají. Je zřeba je fixovat. Pokud se jich jen lehce jakákoliv novější právní norma dotýká, jako Listina základních práv EU, je kvůli výše popsaným nejistotám třeba tento status quo vždy znovu potvrdit.
Děsí mě okamžik, kdy se Benešovy dekrety z hlediska mezinárodního práva budou vykládat jako vnitřní věc Evropské unie. Evropská unie druhou světovou válku nevyhrála, naopak mění poměry, které vítězové sjednali. Dokonce podezřívám, že se má stát revizí první světové války.
Supervize nad platností Benešových dekretů musí zůstat i na USA a dokonce i na Rusku. Nesmíme připustit, aby o naší budoucnosti rozhodovala jen mnichovská čtyřka. Bez těchto záruk bude každá interní pojistka jen cárem papíru.
Takže realisté, vnímající úskalí a zákonitou nejistotu, mají neoddiskutovatelnou pravdu, i kdyby byly proti jejich obavám snášeny jakékoliv argumenty, tvářící se jako betonové a neprůstřelné. Za naivitu se vždy platí největší cena.
