Nejásejme nad průlomovými rozsudky

Stává se stále častější módou medializovat tzv. průlomové rozsudky. Většinou jsou prezentovány jako krok správným směrem. Já průlomové rozsudky považuji naopak za hrozbu pro právní jistoty kohokoliv z nás.

Každý nestandardní rozsudek je pochopitelně vítaným soustem pro média. Tam, kde se ve vší tichosti dosáhlo práva, není o čem psát. Zatímco kauzy, v nichž došlo k neočekávanému zvratu, volají po publicitě. Začíná mi připadat, že tuto kartu popularizace vlastní osoby stále častěji zvedají i soudci samotní. Takže v pozadí medializace případu stojí mnohdy medializace se zvratným zájménem, tedy autoprezentace soudce, který si chce „zajudikovat“.

Už poněkolikeré zde upozorňuji, že naše právní tradice není založena na precedentech. Vždy byla rozhodující litera zákona, kterou mohl pochopit každý z nás, před elitářskými výklady práva, jak jsem je kritizoval už zde.

Přesto se plíživě od tradičního práva založeného na formalismu a pozitivismu přesouváme k právu, které jeho stoupenci nazývají přirozeným a chápou je jako spravedlnost nalézanou soudci. Aplikace se tedy nahrazuje výklady, interpretacemi, judikáty a precedenty.

Soudci tak získávají obrovskou moc a nezávislost na moci zákonodárné. Nejednou se stalo, že výklady Nejvyššího nebo Ústavního soudu šly proti úmyslu zákonodárců. Jako perličku bych dodal, že až s kratochvilnou oblibou zejména tehdy, pokud protistranou byl prezident Klaus. Došlo dokonce i k účelovému výkladu Ústavy hned v prvním ustanovení, že „Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát“, ačkoliv Lisabonská smlouva velkou část svrchovanosti protiústavně deleguje na nadnárodní úroveň.

Ale o tom jsem se dnes nechtěl šířit. Jsem konzervtivním člověkem v tom smyslu, že se nerad smiřuji s nepředvídatelnými změnami založenými na subjektivních rozhodnutích. Zvláště u práva by měl každý předem vědět, co se smí a co se nesmí. Bez toho nemůže fungovat spravedlnost, ani kdyby nám elitní odborníci chtěli namluvit, že našli dosud neaplikovanou podobu spravedlnosti. Taková spravedlnost nalézaná ex post eroduje právní jistoty každého z nás a tak omezuje naši osobní suverenitu.

Dnes to začíná vypadat, že když zasedá soud, nemůže si být jist nikdo ničím – majetkem ani svobodou. Soudy si uzurpovaly větší krajíc z dělby moci, než jim náleží. Proto mě průlomové rozsudky děsí. Znamená to, že od dané chvíle se ze dne na den mění dosavadní zvyklosti a tradiční výklad. Většinou tak vzniká víc škody než užitku. A to už nehovořím o dopadu tohoto zvratu na tu stranu sporu, již průlomové rozhodnutí zničehonic zasáhlo.

Průlomové rozhodnutí soudu je pro mě synonymem destabilizace. A také diskontinuity a svévole. V hlavě mi vždy začíná blikat červený nápis: „Pozor, změna pravidel v průběhu hry!“. Ano, změny jsou potřebné, ale v tom případě mají mít původ v legislativním procesu, jehož zdrojem je moc zákonodárná, nikoliv ve výkladových kotrmelcích ze strany soudů. Mnohokrát se za těmito výklady skrývá politická objednávka nebo společenská poptávka (viz zrušení Dělnické strany nebo upření promlčecích lhůt v případu Brožové-Polednové).

Politická objednávka má svůj demokratický význam, ale nesmí se uplatňovat prostřednictvím soudů, ale pouze prostřednictvím parlamentu. Mám spoustu příkladů z obchodní sféry, kdy soudci svými judikáty obracejí původní smysl zákonů a jsem přesvědčen, že i úmysl zákonodárců. Tady se to už může dotýkat právní jistoty každého z nás. Kolikrát soudci (stejně jako zákonodárci) nedomyslí souvztažnosti konkrétního judikátu a destabilizují i jiné části právního systému. Není to odborný článek, tak zde laicky nebudu rozebírat vlastní zkušenosti z podnikatelské sféry.

Uvedu jen dva ilustrativní příklady z občanské oblasti. Úplně mě šokoval „průlomový rozsudek“ ve věci zavinění dopravní nehody, kdy může být viníkem nebo spoluviníkem nehody shledán řidič vozidla, které sice jelo po hlavní silnici a mělo přednost, leč jeho řidič výrazněji překročil v daném místě povolenou rychlost. Vzpomněl jsem si na všechny ty agresivně se cpoucí řidiče z nájezdových pruhů. Jestliže se zrelativizuje právo přednosti, bude na cestách velmi zle.

A právě teď jsem se dočetl o dalším těžko uvěřitelném „průlomovém rozsudku“. Pokud totiž cyklista, který je obětí dopravní nehody, nemá nepovinnou přilbu, stává se spoluviníkem svého úrazu. To samozřejmě k velké radosti pojišťoven, které už tak mají navrch. Teď získaly další klacek nad rámec zákona. Proč cyklisti a ne třeba chodci sražení na přechodu nebo na krajnici? Buď to měl upravit zákon, nebo soudci se neměli vměšovat.

K tomu chci říci ještě jedno: Máme už případ, kdy se soudce zblázní nebo aspoň se tím hájí, a rozsudek proti nějakému nebožákovi přesto bude platit. Obdobné to je v případech konkurzních soudcovských mafií. Tam padly skutečně „průlomové rozsudky“ se stamiliónovými škodami. A firmy zůstaly rozkradeny a nikdo to už nevrátí zpět.

Ten, kdo má moc vydávat nevratná rozhodnutí, nemá na žádné průlomy právo.