Nejásám, když kancelářské krysy dřou jako koně

Obecně nesnáším workoholiky. Svědčí to podle mě jen o tom, že dotyčný má nějakou poruchu osobnosti, hodnotovou úchylku a/nebo si neumí zorganizovat práci. A jsem přesvědčen, že ohání-li se někdo dvanáctihodinovou a delší pracovní dobou, tak jeho produktivita práce bude tristní.

Jistě jsou na světě chudáci nebo obětavci – zejména v dělnických profesích –, kteří jsou vykořisťováni natolik, že aby uživili rodinu, musí takto dřít. Ale to se v drtivé většině netýká „bílých límečků“ a už vůbec ne vysokých úředníků nebo politiků.

Pamatuji si, jak v devadesátých letech bylo takovou módou sebeprezentace, že v médiích se politici ve vysokých státních funkcích předháněli „nabitostí“ a délkou svého pracovního programu. Pomalu jim scházel čas na spánek. Na to téma se psaly profily osobností i točily dokumentární snímky „pracovního dne“. A pak se člověk nestačil divit, co se mezi ranní tenis a večerní raut vešlo za „pracovní“ aktivity. Třeba dojezd vládní limuzíny na zkoušku ke krejčímu.

Přidám osobní zkušenost. Kdysi jsem měl domluveno telefonické jednání s ředitelem odboru veřejných informací ČNB Martinem Švehlou. Když jsem zavolal, neohlásila se mi ČNB, ale pedikura. Ačkoliv tehdy začaly krachovat první banky (AB Banka), pan ředitel si upravoval nehty přímo v budově ČNB. Nebo si měnil podkovy? :-)

Vzpomeňme také, kolik času a veřejných peněz stál „nabitý program“ exministra „Katara“ Němce. Za kytice, alkohol a mobily vydával statisíce jdoucí do miliónů. A osvobození katarského prince nás přitom stálo další zbůhdarma vyhozené milióny za překlady, právní pomoc a zbytečné soudy. Dřel prostě jako kůň.

A tak je tomu obecně. Když ministři, poslanci, senátoři a jejich aparát dřou jako koně, znamená to jen tolik, že se utápějí další a další prostředky z našich daní. Žhaví se mobily, platí se konference a recepce, zbytečně dlouho se svítí v kancelářích, kde jedou počítače a kopírky, služební auta pálí benzin... A proč?

Většinou proto, aby vymysleli další a další nástroje pro ohlupování a kasírování nás všech. V posledních letech k tomu přibývá vymýšlení, jak obecný lid registrovat, kontrolovat a buzerovat. A to nemluvím o tom, že se připravují také odklony a tunely ze státní kasy.

V ostatních případech fungují Parkinsonovy zákony. Každý jeden úředník je schopen zaměstnat zbytečnou činností několik dalších úředníků. Až to přesáhne určitou hranici, která byla dávno překročena, výsledkem je chaos. K jeho „nápravě“ musí dřít jako koně další armády kancelářských krys.

A ne dosti na tom. Kromě krys domácích na nás útočí neuvěřitelná byrokracie eurokrys. Asi také dřou jako koně (jen bruselská stáj stojí přes 200 miliard), protože nad některými výplody už zůstává rozum stát. I u nás to znamená další konference, další mobily, další počítače, další najatí „experti“, další promarněné peníze... Koní jak v maštali a všichni „dřou“ – tedy daňové poplatníky.

Když dře takový Schwarzenberg, republika se otřásá v existenčních základech a dokonce i atomové elektrárny mají namále. Někdy si říkám, že kdyby prospal všechno, hodně bychom (si) ušetřili.

Kdyby usnul „suchý hadr“ Nečas při mlácení prázdné slámy, ani bychom to mnohdy nepoznali. A jeho osobní sekretářka, bez níž je ztracený, by nemusela odkroutit tolik hodin. Možná by pak ve vládě nevymysleli  takové zhůvěřilosti, že lidem se přesčasy neplatí, ale koňům ano.

Ti lidé si vytvářejí vlastní svět, úplně odtržený od reality. Oni žijí v ulitě své nepostradatelnosti, sami sobě vytvářejí „práci“ a snad i věří, že je prospěšná. Nevím jak pro koně, ale pro lidi tedy nikoliv.