V poslední době je medializováno několik „mokrých“ mýtů, které bych rád vyvrátil. Nebo zavdal alespoň podnět k přemýšlení, že všechno může být jinak; ba co dím, přesně naopak.
Komunisti o povodních neinformovali
Komunisti neinformovali o katastrofách typu Černobylu, na nichž měli podíl. Naopak rádi informovali o všech „objektivních“ příčinách přírodního typu, které „mohou“ za neúspěchy socialistického hospodářstí (jaro, léto, podzim, zima i horko a mráz). Bylo to vždy vítané alibi. Takže informovali, i když postiženým nestrkali mikrofony až do huby.
Obdobné povodně byly vždy, jen se o nich tolik nevědělo
Jde o to, co je to „vždy“. „Někdy“ byly povodně skoro všude. A když v informačním věku (minimálně od zavedení rozhlasu) nastaly, vědělo se o nich. Problém je, teď to nastává nějak často (1997, 2002, 2009, 2010). Něco se stalo. Ale pozor, není to nic mimořádného, jen si ty cykly nemůžeme pamatovat, protože jeho poslední zásah se datuje na léta 1763-1771. Těmto cyklům se říká „malý pluviál“ (též pleistocén) a před jejich nástupem prognosticky varoval Zdeněk Vašků z České zemědělské univerzity publikovaný v časopisu Vesmír 76, 512, 1997 (viz zde). Vysvětluje, že i tisíciletou vodu můžeme zažít několikrát ročně.
Pokud je povodní více, souvisí to s globálním oteplováním
Tak to je úplná báchorka. Zejména proto, že ani globální oteplování nebylo prokázáno. Zato jsme všichni slyšeli o falšování statistik, aby tento podvod mohl být alarmisty zneužit. Klima a podnebí je složitý systém, který člověk neumí namodelovat, tím méně předvídat. Nezná periody jednotlivých zněn, protože mohou být strukturované a rekurzivní (periody v periodách). Nezná vliv sluneční aktivity. Nezná kritické body bifurkačních zvratů. A už vůbec nemůže dávat do souvislosti současné povodně a klima. Tím netvrdím, že se nemůže oteplovat, ale ani nevyvracím opak. Prostě NIKDO NEVÍ. (viz zde a zde)
Pokud povodně souvisí s klimatem, může za to člověk
No a to už je řetězení nedokázaných premis a jejich nejistých důsledků. Člověk samozřejmě je součástí přírody a jejich zákonů, takže „nějaký“ vliv má. Jaký, to zase nikdo autoritativně neví. Někdy – na té bifurkační hraně – stačí zamávání motýlích křídel, ale vždy pak jde o neočekávané a nepředvídatelné dramatické změny, jimž se pak stejně nedá zabránit. A nadto jeden výbuch sopky Mt. Redoubt loni na Aljašce nebo Eyjafjallajökull letos na Islandu má na globální klima větší vliv, než všechny automobily na Zemi.
Pokud člověk přispívá k povodním, jde o emise CO2
To je vrchol té pyramidy bludů na vratkých základech. Ale k této fata morgáně všechno alarmistické úsilí cílilo – totiž aby bylo dosaženo účelu, a to naplnění určitých vykalkulovaných ekonomických zájmů tzv. insiderů. Mnohem větší vliv než emise čehokoliv – natož neškodného CO2 – mají na svědomí jiné lidské aktivity. Ono ekologické šílenství primárně spočívá v betonování ještě nedávno zemědělské půdy. Souvisí to s těmi bláznivými preferencemi průmyslových zón nad chátrajícími brownfieldy. Tam, kde ještě nedávno pole nebo louky zadržovaly v půdě vodu, dnes jsou betonová manipulační prostranství a obrovské plochy střech všemožných montoven a skladů. Vodovody a kanalizace inkasují platby za to, že co nejrychleji vodu ze zpevněných ploch a střech dopraví kanálem do nejblížšího toku. Tady se skrývá hlavní důvod povodní, které se samozřejmě budou periodicky na různých místech opakovat. Když k tomu přidáme narovnávání toků, zanedbaná koryta, pěstování monokultur (řepka olejná), absenci remízků a poldrů, důvodů si člověk může připsat i bez klimatických změn dost. (viz zde)
V oblastech, kde byly povodně, by se němělo stavět
Jak kde. Jsou místa, kde se vždy bydlelo a lidé jsou tam zakořeněni. Že přišla jedna nebo dvě povodně neznamená, že je území na odpis. Když někdo mudruje o hlouposti v takových oblastech bydlet, měl by si uvědomit, že mluví o domovech konkrétních lidí. A člověk nemůže přírodě jen tak vyklizovat pole. Ta sveřepost jej právě dělá člověkem. To by se ani pod Vesuvem (sopka), v Thajsku (tsunami) nebo v San Francisku (zemětřesení) nesmělo bydlet. Vždyť příroda je k českým zemím relativně velmi laskavá. Ale je nutno dělat opatření, třeba hráze, přehrady, údržbu toků a retenční oblasti. To nemůže zajistit individuální občan, leč pouze stát. A ten opakovaně selhal.
Zatopení si za to můžou sami
Mnozí občané se zadlužili na celý život, aby v místě daném třeba rodinnou tradicí nebo pracovní příležitostí bydleli, takže po povodni se nemohou jen tak přestěhovat. Opuštěné nemovitosti od nich za cenu, aby si zaplatili nové bydlení mimo rizikové oblasti, nikdo nekoupí. A pokud ano, byla by to pohádka o převozníkovi, která problém neřeší. Kdyby to bylo politikou státu, musel by se na tom výkupu podílet. I tak jsou dnes neskutečně smutné osudy lidí, kteří kromě dluhů za strženou nemovitost nemají nic. Říkat, že byli hloupí, by bylo cynické i nepřesné.
Je to problém mezi pojišťovnami a těmi „mokrými“ a nepoučitelnými
Takže nejde jen o problém soukromých vlastníků a soukromých pojišťoven. V tomto soukromém vztahu je silnější stranou vždy pojišťovna. A ze svých profesionálních zkušeností vím, že pojišťovny - než by zaplatily poctivé odškodné - vždy vyčerpají celou škálu metod, aby nemuseli platit tolik nebo vůbec. A někdy to plánují předem jako past na důvěřivé.
Solidaritu „suchých“ s „mokrými“ nejlépe obhospodaří vláda
Politici nám nejdříve vytrubovali, že mezi těmi postiženými jsou také oni hlupáci, kteří si nezaslouží opakovanou solidaritu. Tím omezili docela masivní dobročinnost, která byla v této věci dosud zvykem. Následně po této dělostřelecké přípravě se jako nejhorší myslitelný zprostředkovatel sama vláda této úlohy, kterou částečně zavinila, také ujala.
Zvýšení daní je výrazem této solidarity
Důvodem je, že v rozporu s předvolebními sliby potřebovali alibi pro zvýšení daní. Na tuto špinavou hru by neměli občané přistoupit. Stát je nejméně důvěryhodným zprostředkovatelem pomoci. Nadto adresnost navíc vybraných prostředků neexistuje.
