Tluchoř, Fuchsa a Šnajdr mají tu drzost žádat za své údajně nezákonné stíhání celkem 12 miliónů korun. Kdyby to nebylo tak absurdní, pobavilo by mě, že každý z nich žádá po 3 miliónech za „morální újmu“.
V jejich případě jde opravdu o komické slovní spojení. Údajně přišli o politickou kariéru, jako by do té doby byli vzorem ctnosti a jako by se předtím ve vlastní straně neodepsali sami. Taky prý těžce nesou údajné spojení kauzy s Rittigem a Janouškem. Ti dva pánové však dosud nebyli v této kauze ani obviněni, takže to spíš jim by mohlo vadit propojení s těmito bývalými poslanci.
Nejvyšší soud, jenž velmi pochybnou a širokou aplikací imunity či indemnity trestní řízení vůči bývalým poslancům zastavil, však nekonstatoval, že by se jednání kladeného jim za vinu nedopustili. Pouze konstatoval, že v jejich případě, na rozdíl od bývalého premiéra Nečase, nemohou být za svá jednání stíháni jen díky své poslanecké funkci. Této nepochopitelné konstrukci rozumí zřejmě jen Nejvyšší soud.
Není spravedlivé, že za viníka je teď často označován státní zástupce Ištván. Mnoho takových hlasů se vyskytuje a dokonce mu je předem kladeno za vinu, že je odpovědný za odškodnění, které by měl stát v této kauze vyplatit beztrestným bývalým poslancům. Podle mě však konal správně, funkce za rezignaci obdrželi (pouze Tluchoř ji pak nepřijal), o čemž svědčí i to, že stíhání proti Nečasovi v dané věci ukončeno nebylo.
Je pravda, že nebýt státních zástupců, nebyly by předčasné volby. I když přinesly vládu, která se mi vůbec nelíbí, k pádu arogantního Nečasova-Kalouskova kabinetu muselo dojít a nejen kvůli Nagyové. Ty trafiky byly poslední kapkou, kdy si oni protagonisté mysleli, že si mohou už dovolit cokoliv. Stačilo říct, že se jedná o politický deal. Ištván s Bradáčovou určitě přispěli k ozdravění politické praxe.
Znovu se vrátím ke slovnímu spojení „morální újma“. O ní by mohli bývalí poslanci hovořit, kdyby hájili principiální postoje, jak se teď holedbá třeba Tluchoř. Nemuseli své poslanecké mandáty „prodat“ a mohli opravdu hovořit o morálce. Dokonce mohli sami potopit nemravného Nečase, pokud je vydíral nebo jim nabízel úplatky ve formě trafik. A nás ostatní mohli uchránit před zvýšením daní, církevními „restitucemi“ a před stejně zkrachovalým druhým důchodovým pilířem. Stačilo plnit svůj slib poslance a hlasovat podle svého svědomí, jak se jím oháněli. Jenže to neudělali. Kdo odškodní za ty prošustrované miliardy nás?
Je-li řeč o morální újmě, nemohu než opakovaně za vzpomenout na bakaláře Šnajdra, a to za všechny tři (ostatní „znám“ jen z médií). Kdyby se u něj nehovořilo o morální újmě, ale o morálním deficitu, dávalo by to smysl. Jenže morální deficit právě vylučuje morální újmu.
Šnajdra znám z osobní zkušenosti. Je to bývalý ředitel a člen představenstva obchodní společnosti HP CONSTRUCT, a.s., kterou přivedl do úpadku velmi nestandardními operacemi, viz můj článek: „Marek Šnajdr by neměl vyskakovat!“.
Bylo na něj podáno několik trestních oznámení, sám jsem jedno jako statutární zástupce poškozené firmy podával. Jedna kauza byla odpískána až u soudu, když se po několika letech objevil podivný svědek, jenž posléze měl získat nemovitost v Ostravě na Senovážné ul. Jiná skončila u státního zástupce, ačkoliv ji policie shledala důvodnou (podle nepotvrzených informací ji někteří spojovali s Veseckou). Další byla zrušena pro nedostatek „subjektivní stránky“ (údajné neprokázání úmyslu). A dokonce jedna byla odložena pro neúčelnost, když z jiné kauzy hrozil vyšší trest, jenže ten pak nebyl soudem udělen, jak jsem hned na začátku tohoto odstavce zmínil.
Šnajdra neznám jako sofistikovaného čachráře v bílém límečku. Byl to člověk, který si nedělal s papíry nebo účetnictvím žádné starosti. V HP CONSTRUCT prostě bral peníze přímo na hotovosti, měnil smlouvy podle potřeby, převáděl akcie a zase zpochybňoval tyto převody úplně neprofesionálním způsobem jako hochštapler, pak se vzájemně obviňovali s předsedou představenstva. Jeden z nich v hospodářských věcech lhal, ale prošlo to oběma.
Své závazky Šnajdr neplatil, takže se stal soustem i pro exekutora, to vše už ve státních „službách“ (jako náměstek ministra zdravotnictví). Předtím po občanskoprávní žalobě konkursního správce zaplatil „dobrovolně“ dlužnou částku 672.167,--Kč, z níž se předtím různými triky snažil vykroutit. Mohl být rád, že šlo o občanskoprávní, ne o trestní řízení. Z další povinnosti zaplatit částku 320.073,--Kč unikl tím, že byla soudem kvalifikovaná jen jako bezdůvodné obohacení, které má kratší promlčecí lhůtu, jež mezitím propadla.
Nedávno jsem viděl v TV státní zástupkyni Bradáčovou argumentovat, že státní zastupitelství musí okamžitě stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví, a že není možné nějaký případ odložit kvůli nižšímu trestu pro neúčelnost. Právě to se v případu Šnajdra stalo. Rád bych ji chytil za slovo, jenže čin je už zase promlčen...
Může takový člověk požadovat satisfakci za morální újmu? Nelíbí se mi přehnané policejní manévry ani zneužívání vazby, pokud by k tomu došlo. Nechť se to prověří a případně i odškodní. Morální újma je však absurdní. I když Ištván neuspěl ve všem, chápu, jak to mají orgány činné v trestním řízení složité. Ale každopádně je dobře, že státní zastupitelství prolomilo praxi, podle níž stáli politici mimo dosah práva. Minimálně si všichni, a to včetně kmotrů, musí dát napříště pozor.
