Při posvěcení „Lisabonu" podlehl ÚS domácím a zejména cizáckým politickým tlakům. Rozhodl tak, aby korunoval české předsednictví. Sice to stihnul, ale politici mu to „pokazili" pádem vlády s následnou fraškou bruselského přepřahání.
Při posuzování Melčákova podání proti jednorázovému zkrácení volebního období takové ohledy na termíny ÚS nebral. Má menší respekt k domácímu parlamentu než k samozvaným bruselským integrátorům.
Pokud se týká věcného obsahu rozhodnutí, poprvé musím přiznat jeho racionální jádro. Nejsem příznivcem toho, aby zákony měly svůj zdroj v judikátech či v nálezech Ústavního soudu. Nechci, aby se moc soudní příliš pletla do moci zákonodárné či výkonné. Tady jsem byl na straně prezidenta, když bojoval s Ústavním soudem i za nás a proti soudní autokracii. Ale v případě účelově zprzněné Ústavy jedorázovým ústavním zákonem si nejsem jist, zda to právě není parketa pro Ústavní soud jako pojistky proti poslanecké svévoli.
Právo není matematika ani logika, proto nelze nalézt jednoznačnou absolutní pravdu. Svou pravdu budou mít kritici i obhájci rozhodnutí Ústavního soudu, ať bude nakonec jakékoliv. Ani mezi ústavními soudci nebude asi jednotný názor. O to více mě mrzí, že o „Lisabonu" rozhodli jako jeden muž. Zařadili se tak do fronty „osvícených" fanatiků směřujících zaslepeně vstříc zářným zítřkům Utopie - integrované Evropy.
Jedno se ale musí Ústavnímu soudu přiznat - zabil dvě mouchy jednou ranou:
1) Dal výchovný políček aroganci našich rozežraných politiků.
2) Zůstal konzistentní: Protože když prostřednictvím Lisabonské smlouvy zrušil svrchovanost českého státu, zrušil i volby do tohoto torza. Razítko na štemplování bruselských direktiv může dostat do ruky kdekterý ouřada. A kolaboranti by na ně stáli ve frontě i bez voleb.
Berme odklad voleb jako příležitost k zamyšlení, co za sebranka se nám vlastně ke zvolení nabízí.
