Evropská integrace, hrozící svým prohlubováním pohltit národní státy, má analogii, jež není tak vzdálená, jak by se mohlo zdát. Kolektivizace jako pojem může nabývat různých významů.
Strategie vnějšího nepřítele
Na počátku vždy stojí líbivé heslo „Bude nás víc, nebudeme se bát vlka nic". Za vlka se v tomto případě považují Ćína, Rusko a USA. Pokud tento proces nevyvěrá z individuálních potřeb, ale je prosazován nátlakem, je možno hovořit o kolektivizaci.
Jde vždy o totéž. Pod záminkou fiktivního vlka, jímž dříve byl ve velkém měřítku imperialismus a v malém měřítku tzv. kulak, se zmocní části nebo i veškerých našich práv „šelma" zevnitř. Tato paralela sice kulhá jako všechny analogie, avšak společné mají výsledek, jímž je ztráta vlivu členů na úkor těch, kdož ovládnou celou strukturu.
Proti námitce, že evropská integrace zachovává vlastnictví, je možné postavit dva argumenty:
Ovládání cizího majetku
Zaprvé, kolektivizace, jak probíhala u nás v padesátých letech minulého století, také formálně jistým způsobem zachovávala majetek, a sice ve formě členských podílů. A tady už je analogie členské schůze s Evropským parlamentem jasnější. Jednotlivec neprosadí nic, stejně jako malí členové. Vede to k tomu, že někdo si pak uzurpuje práva na majetek, o němž by jinak rozhodovat nemohl.
A co je horšího, člen který má v tomto spolku hájit práva svých občanů, není zastoupen přímo, ale jakýmsi delegátem - europoslancem nebo členem vlády. A ti mají vždy své zájmy a vyplatí se jim být s tou interní šelmou zadobře, ačkoliv si mohli myslet něco jiného. Že, pane Topolánku?
Samozřejmě jsou i poctiví a odbojní, ale s nimi si tento systém snadno poradí. A nemusí jít hned o kriminalizaci jako při skutečné kolektivizaci, ale třeba o korupci, vydírání a ostrakizaci, jakou známe u prohlubování integrace EU. Prezident Klaus by mohl vyprávět. A to není tento příběh ještě dopsán.
Nejen pozemky, ale rovnou území
Zadruhé, o majetek jde také, i když nepřímo. Proč se vedly dobyvačné války? Nejen proto, aby se vyvlastňovalo ve prospěch vítězů, ale aby si vítězové rozšířili moc. Takže nešlo o pozemky, ale rovnou o území a vliv na něm. Vliv samozřejmě znamená peníze. A peníze v konečném důsledku umožňují získat i onen majetek „legálně". Dnes jsou vlivné politické a podnikatelské struktury propojené. Stačí ovládat příslušným způsobem legislativu a veřejné zakázky - a účelu je dosaženo i bez zjevné loupeže.
Ovládnout nějaký stát znamená samozřejmě i vliv na přerozdělení daní. Evropská unie představuje další stupeň navíc, do něhož každý den sypeme řádově 100 miliónů korun. Tato další úroveň vydaná napospas neprůhlednému přerozdělování, naplňuje další znak kolektivismu, že se někdo „postará" o společné zdroje. Samozřejmě ten, kdo je sice nevytvořil, ale samozřejmě nejlépe „ví", jak jich využít.
Na sebe ti přerozdělovači nezapomenou nikdy, to můžeme vidět i na našem Parlamentu, o vládě nemluvě. Ale pak jsou dvě varianty. Jednu si můžeme personifikovat takovým Špidlou, který bude za naše peníze vymýšlet neskutečné hovadiny. Hovadiny, které se zákonitě obrátí i proti zamýšlenému účelu. Ten druhý příklad si můžeme personifikovat bývalou komisařkou Cressonovou, která beztrestně kradla jak straka, a to i prostřednictvím svého zubaře.
Integrace + neodpovědnost = zaostávání + nesvoboda = kolektivizace
Kolektivismus se vždy halí do výhod, jimiž je například velkovýroba. Zajímavé je, že jak se kapitalismus vzdaluje od volné soutěže, naráží na stejné limity, na něž zahynul socialismus. Pružnost a iniciativa jsou nahrazovány velkými zájmy, za nimiž stojí lidé, kteří by ve volné soutěži neuspěli ani s trafikou na rohu ulice. Ono se totiž nepodniká, ale plánuje a intrikuje. Znamená to vždy zákonité zaostávání.
„Umělců" jako je Topolánek s firmou VAE nebo Paroubek s První městskou bankou a s devizovými operacemi na pražském magistrátu máme doma dost. Nepotřebujeme ještě neumětely evropské, šířící bez zodpovědnosti své bláznivé vize v kontinentálním rozsahu.
Nejde tady jen o onu integraci. Skutečná krize kapitalismu nespočívá totiž ve stávajícím finančním a hospodářském propadu, ale v opouštění nezbytné diverzity, která je motorem evoluce. S tím dochází k tomu, že s rozhodnutími není spojena přímá odpovědnost. Prostě zdroje jsou, resp z cizího krev neteče.
Když kapitalismus začne opouštět kořeny individualismu založené na osobní odpovědnosti, narazí i na limity demokracie. Průvodním jevem je oklešťování svobod. Pak ta integrační mánie směřuje vskutku ke kolektivizaci vyššího typu.
