Nesouhlasím s až nenávistnou reakcí ředitele společnosti Post Bellum pana Mikuláše Kroupy, jak ji prezentoval v článku na iDnes „GLOSA: Stal se politováníhodný omyl, Klaus by měl medaili vrátit“.
Václav Klaus je pragmatik, který se nedal „upálit“ na protest proti Lisabonské smlouvě. Kdyby Česko mělo Falklandy, nevím, jestli by vedl válku jako Thatcherová. Nemyslím si, že by se zachoval heroičtěji než třeba Beneš. Na druhé straně jsou mu cizí vazalské výkřiky typu „humanitárního bombardování“.
V domácí politice byla mnohdy jeho rétorika silnější než praktické činy. Nezarazil církevní „restituce“, ačkoliv původně trval na tom, že by se měli financovat jako zahrádkáři. Nevetoval ani naše přistoupení k eurovalu, s nímž nesouhlasil, ale jen ho zanechal napospas Zemanovi. Bylo by toho více, kdy Klaus ustoupil i ve věcech, kdy neměl a kdy jeho výhrady pak působily pokrytecky.
Klaus je pragmatikem, který se sice verbálně snaží o ideovou čistotu, ale zároveň si uvědomuje – někdy docela kapitulantsky – že žijeme v „nejlepším z možných světů“. On nedává hlavu na špalek – v tomto smyslu není upáleným Giordanem Brunem, ale spíše heretikem typu Galilea Galileiho.
Na své ústupky mnohokrát doplatil. Za polistopadovou dobu je mu kolikrát přičítáno něco, co proti jeho vůli a odporu prosadili exponenti z ODA nebo KDU-ČSL. Málo se ví, že Klaus byl proti účasti privatizačních fondů v kupónové privatizaci. Jediný se ohrazoval proti nucené správě Agrobanky, na níž doplatil stát i ČNB. Byl proti způsobu privatizace Becherovky, na níž obratem a bezpracně vydělali těžké milióny Schwarzenberg s Bakalou. A bylo toho mnohem více, kdy za svoji nedůslednost dodnes mediálně doplácí na tehdejší politickou a privatizační kliku (Ježek, Skalický, Lux, Kalvoda, Ruml a v pozadí Havel).
Obdobné to bylo i za socialismu. Klaus jistě nebyl žádný disident. Nebyl to typ, který by se nechal zavřít, aniž by to mělo jakýkoliv efekt. To, co mělo pro svou finanční podporu ze zahraničí efekt pro Havla nebo Bendu, by se jej netýkalo. A tady zopakuji svůj názor, že v době, dokud u nás byla vojska Sovětského Svazu a byli jsme v obklíčení dalších vojsk Varšavské smlouvy, ozbrojený odpor nepřipadal v úvahu a žádné osobní oběti neurychlily pád režimu ani o vteřinu. Samozřejmě, každý jsme „bojovali“ o svou sebeúctu, ale v zásadě jsme čekali, až se to „posere“ (jak znělo mnoho vtipů s Pepíčkem) v SSSR.
Pokud se týká té sebeúcty, nevím, proč Klaus je takovým terčem odsudků. Na rozdíl od mnoha – dokonce dnešních kandidátů! – on v KSČ nebyl. Proč nebyl disidentem, jsem už komentoval. Ale chtěl bych se ještě zmínit, že ani neemigroval. Dnes nás mnozí emigranti kádrují a mistrují z ciziny, ale já pokládám za mnohdy statečnější neopouštět vlast ve zlých časech.
Klaus pracoval jako mnoho jiných polistopadových politiků v Prognostickém ústavu. Ne, nebyli tam žádní kontrarevolucionáři. Ale přece jen se tam formovalo jádro, které už za socialismu nastolovalo otázky a prolamovalo tehdejší tabu. Ale hlavně připravovalo odborníky pro postsocialistické období. Havel s Kocábem by žádné reformy připravit nezvládli.
Takže Klaus byl tím „hrdinou všedního dne“, za něhož se nemusíme stydět. A prokazuje to pořád. Zase jako jediný z našich významných politiků nastolil otázku neudržitelného vývoje Evropské unie. Nebudu tady opakovat zjevné důvody, které všichni vidíme, vnitřně odsuzujeme, ale mnozí bereme pokrytecky jako nutné zlo a daň za integraci (kterou mainstream rád neodlišuje od globalizace).
A byl to zase Klaus, který šel s kůží na trh a položil vystoupení z EU na stůl jako předpoklad realizace skutečných výzev a témat budoucího vývoje České republiky. Vždyť si přiznejme, že bez vyřešení této základní otázky nevyřešíme ani nárůst sebevražedné imigrace, ani ekologický ekobyznys, ani byrokratizaci, ani domácí konkurenceschopnost, ani bláznivý odklon od tradic typu politické „korektnosti“ či multikulturalismu, ani deficit demokracie a oklešťování svobod, o ztrátě suverenity, za níž bojovali naši předkové, nemluvě.
A proto, i když Klaus není hrdinou z barikád, jeho medaili mu přejme. Ostudu vlasti dělají ti, kdož svého krajana před světem při takové příležitosti haní. Buďme rádi, že si našeho exprezidenta v USA cení. Možná, že jeho ocenění je více zasloužené, než Obamova cena za mír.
