Částečně na to tento německý militantní ex-anarchista a expředseda Zelených kápnul. Podmínky přežití EU vystihl přesně. Jenže mu nedošlo, že jsou nesplnitelné.
Přiznal to, o čem už jsem mnohokráte psal (viz naposled třeba zde a zde), že ze zavedení eura nejvíce těžilo právě Německo. Také terapii popsal tak, jak jsem avizoval. Jenže mu nedošlo, že lék na kolaps EU existuje jen v utopickém světě, jenž si vybájili věrozvěstové sjednocování Evropy, kteří sami sebe pasovali na její spasitele a zachránce, ačkoliv teď chtějí řešit pohromu, kterou sami způsobili.
Fischer napsal: „Evropský dům stojí v plamenech... Evropa dnes stojí na samotném pokraji propasti a v příštích měsících se do ní zřítí, netrhnou-li teď Německo a Francie rázně kormidlem a neseberou-li odvahu k fiskální a politické unii euroskupiny... Řecko může velice brzy upadnout do chaosu. A ten následný hromadný útok na banky ve Španělsku, Itálii a Francii strhne lavinu, která pod sebou Evropu pohřbí... Zmizí-li euro, zmizí i Evropa ze světového politického jeviště.“
Má pravdu. Jenže zaměňuje příčinu a následky. Euro byl politický projekt. Byl to nástroj zběsilé integrace, která nebrala v úvahu ekonomickou realitu jednotlivých zemí. Dokonce je možné podezřívat protagonisty integrace, že euro byl od začátku diverzní prostředek, který měl politickou a fiskální integraci vynutit.
Jenže Němci si zvykli, že ve společném ekonomickém prostoru a se společnou měnou vydělává nejvíce ten nejbohatší a nejsilnější. Ztratili ochotu se o transfery typu východního Německa, které jsou vždy nezbytné, aby se nerovnováha neprohlubovala. Není to oběť, jsou to nezbytné náklady integrace.
Na politické unii by se dnešní protagonisté shodli, je jen otázkou času, kdy by malé země převálcovali. Trochu škodolibě v tom eurozónu podporuje i Velká Británie, jenže právě proto, že v eurozóně není a nikdy nebude. Cameron, žádá „vzít konečně všechnu odvahu do hrsti a fiskální unii vystavět společně... se společným státním rozpočtem, jednotnou daňovou politikou a garancí za státní dluhy.“
A tady je kámen úrazu. Jediné východisko je nereálné. Jak o tom svědčí přístup Německa (ale i třeba Rakouska) k eurobondům, které by měly garantovat dluhy členských zemí eurozóny. Bez této garance se naplní Fischerův scénář finančního armagedonu. Jednotlivé předlužené země nemají žádné jiné východisko. Ale hlavním „ručitelem“ by se pak stalo Německo. Je přirozené, že se do toho Merkelové - se svými voliči v zádech – vůbec nechce.
Ale to je přece normální a předvídatelné. Dosud nikdo „národní zájmy“, zejména velmocí, nedokázal – a nikdy nedokáže! – potlačit.To si tak mohli naplánovat jen euronaivisté ve svém eurofanatismu. Národní státy mají příliš dlouhou tradici, aby to bylo vůbec možné.
Takže Fischer má pravdu, ale mýlí se v předpokladech. „Společný evropský dům“ nemá místo v reálném světě. „Vizionáři“ se přepočítali...
Ceterum autem censeo Unionem Europaeam esse delendam!
