Jakže? Růžička by neměl skončit? To je fór?

Dva roky po sobě propadák! Dohromady jsme v rozhodujících zápasech za oba roky vstřelili jednu branku. Letos žádnou. A to nám v zápase s Lotyšskem mohla klidně uniknout i účast ve črvrtfinále. Kdybychom neměli štěstí na soupeře, nedostali bychom se tam vůbec.

Kam to chceme dopracovat? Do B skupiny?

Růžička sice není jedinou příčinou. Ale kdyby měl charakter, převzal by odpovědnost. Neměl by k sobě být shovívavější než se mu podařilo k Hadamczikovi. Pokud pojede i na MS, bylo by to prodlužováním agónie jako nedávno ve fotbalu. Navíc, když se mužstvu nedaří, tak je třeba dodat nový impulz a k tomu výměna trenéra zásadně patří.

Ale hlavní je se naučit vyvozovat závěry za neúspěch – a začít u sebe. A to příliš neumíme. Kritérium úspěšnosti musí být neúprosné. Nechápu proto předsedu Krále, který Růžičkovu výměnu nepřipouští. Asi jen proto, že nepochopil, že by měl rezignovat i on, protože i příčiny neúspěchu přesahují rámec jednoho turnaje.

Českému hokeji nemůže šéfovat někdo, kdo říká: „Pořád si stavíme vzdušné zámky a nejsme ochotni si přiznat realitu. Do absolutní špičky podle mě v současné době nepatříme. I kdybychom na olympiádě prošli do semifinále, nemělo by to reálný základ...Kdybychom šli na Švédy, tak bych upřímně řečeno neměl žádné velké očekávání, to říkám na rovinu.“

Král je prý zklamaný, ale nevyrazilo mu to dech. I kdyby měl věcně pravdu, nemůže to takto prezentovat. Měl by být zdravý optimista, patriot a motivátor. Slovenský hokej na tom není vůbec objektivně lépe, měli dokonce starší mužstvo než my a dokázali se na Olympiádě vyhecovat k historickému úspěchu. Právě v absenci osobnosti, která by dokázala naše mužstvo vyburcovat z letargie – a to včetně zjevně apatického Růžičky – je zakopaný pes.

Nějaká tabulková síla na vrcholném turnaji nemusí být rozhodující. Už podruhé se o tom přesvědčily ruské superhvězdy. Slováci se naopak dokázali nabudit na rozhodující zápas. U nás nikdo nedokázal zvednout prapor. Takovou odevzdanost není možné omlouvat objektivní kvalitou, jednou neproměněnou šancí nebo spadlou helmou.

Vydávat to za smůlu nebo za objektivní stav by bylo poraženectví. Právě to si v moderním hokeji nemůže mužstvo, které chce vítězit, dovolit. Tyto vítězné typy jsme postrádali. Žádný Ivan Hlinka, Reichel nebo Dopita se v sestavě nevyskytl. Ale za nominaci a mix hráčů je odpovědný trenér. A ten sám, místo aby sršel energií, přispíval k odevzdanému charakteru střídačky.

Navíc loni vzal málo obránců, takže nakonec musel obětovat Rolínka. Letos to předimenzoval v opačném směru, takže Kubina si stěžoval, že se nemohl dostat do tempa. Nějaký výběr z útočníků by se sešel. A třeba Prospal mohl pomoci. K tomu Růžičkovo chaotické míchání sestavou – stále k horšímu – už se stalo příslovečným. Takto to prostě dál nejde.

Vůbec nepodceňuji objektivní problémy našeho hokeje. Ale jedním z nich je, že Růžička je zároveň trenérem a spolumajitelem klubu. Jestli pro něj reprezentace není absolutní náplní, nemá tam co dělat.

Bude to v budoucnu těžké, ale když nebudeme lavírovat a zbytečně obhajovat neúspěšné, šance je. Turnaje se hrají na ledě v boji muže proti muži. Kdyby rozhodovala tabulková výkonnost, nemusely by se turnaje konat. A také bychom těžko mohli mít šanci měřit se s mnohamiliónovými národy s přírodními podmínkami.

A přesto to generace Holíků, Hlinků, Martinců, Rosolů, Reichlů, Hašků, Paterů, Jágrů - ale i Růžičky jako hráče – dokázaly. Věřme tedy generaci Krejčích, Fleischmanů, Plekanců, Michálků, Hemských a Hudlerů, že příběh českého hokeje nekončí.

PS Tento článek jsem napsal v pátek večer. Po výbuchu Finů s USA je mi smutno. Tak otevřenou cestu do finále asi dlouho mít nebudeme...Nezbývá než fandit Slovensku.