Imperialismus – nejvyšší stádium kapitalismu budují socialisté

V době bipolárního světa se snilo o konvergenci obou systémů. Málokdo věřil na revoluci, spíše se sázelo na to, že socialismus se bude ekonomicky liberalizovat a postupně převezme i západní svobody. Kapitalismus zase měl vstřebávat ve svém konkurenčním prostředí i prvky sociální ohleduplnosti a kompenzovat tím sobectví.

Do jisté míry to tak i fungovalo. Reálný socialismus doplňovaný tzv. chozrasčotem (zainteresovaností v plánovité ekonomice) a zejména po tzv. perestrojce (přestavbě) už nebyla socialismem, jaký se uplatňoval v 50. letech minulého století. Ruskojazyčné pojmy však předznamenávají, kdo určoval limity oné liberalizace.

Na druhé straně i Západ, zejména v Evropě, nemohl přehlížet některé aspekty dostupnosti zdravotní péče a školství, jak se jimi vychloubal konkurenční systém na Východě. A nejen to. Ve vyspělých státech se staly také samozřejmostí až přemrštěné sociální systémy.

Jenže kapitalismus byl bohatší a tak měl více času. Avšak nerovnováha v přírodě má tendenci se vyrovnávat podle zákona nejmenšího účinku (energie krát čas), takže často evoluci střídají rychlé a nečekané zvraty. Je jen v logice věci, že k němu došlo ve slabším systému. Studenou válku prostě vyhrál kapitalismus.

Je toto vítězství trvalé? Samozřejmě, že neexistuje žádný konec dějin. A dnes začínáme být svědky dalšího paradoxu, kdy proces konvergence kapitalismu a socialismu pokračuje. Ale pozor, v negativní podobě.

Zatímco v bipolárním světě se v konkurenčním prostředí systémy „obrušovaly“ z nejhorších excesů, dnes se vítězný kapitalismus inspiroval u předchozích totalitních systémů a přebírá dirigismus, byrokratické nástroje a falešný internacionalismus. Oni totiž stoupenci bývalých manýrů jen tak ze světa nezmizeli. Zato kapitalismu zmizel nepřítel, který jej držel na uzdě.

Utopisté, vizionáři, mesiáši a proroci světlých zítřků jen vyměnili dresy. Místo komunismu chtějí za použití starých nástrojů z totalitní výbavy směřovat do světa politických elit, které pod záminkou globalizace si přisvojí moc. Těmito prostředky chtějí dnes novodobí evropanští socialisté za pomoci regulace a direktiv, omezením tržních nástrojů a kontrolou kdysi volné soutěže zprivatizovat rovnou celý kapitalismus:

Ne fabriky, ale celé státy, ne výrobní prostředky, ale hned celou ekonomiku. A to globálně – přímo na celém evropském kontinentu. Samozřejmě ve svůj prospěch, nikoliv ve prospěch „obyčejných lidí“, jimiž se zaštiťují. Není bezskrupulóznějších kapitalistů, než jsou tito evropanští internacionalisté, protože oni propojili politickou moc s bezbřehým ovládáním kapitálu.

Všechny nedostatky zkrachovalého socialismu vedoucí k zaostávání se tak vracejí, jenže navíc k nim přibyla v hypertrofované podobě i bezohlednost a sobectví kapitalismu s imperiálními ambicemi, jenž se stále více vymyká demokratické kontrole. Takto zatížen nebyl ani reálný socialismus, který kladl bohatnutí své limity.

Je to možné proto, že v zemích, kde socialismus ještě nezažili, nemají takový cit na rozpoznání jeho průvodních jevů. A to jsou ty země, které v EU hrají prim. No a ti ostatní spolu soutěží jen v servilitě. Takže když někdo prohlásí, že EU se mění v RVHP, bývá ostrakizován a vylučován z jedině správné cesty. Nedochází jim ani, že v integračním zápalu doprovázeném ideologií „politické korektnosti“ vlastně přiznávají barvu (rudou) a bezděky tak dávají kritikům za pravdu.

K této ohlupovací strategii pro akumulaci kapitálu pod dohledem politických mafií se navíc využívá osvědčené techniky strašení a metody tzv. předběžné opatrnosti. Nestraší se už reakcionáři či válečnými štváči, ale teroristy, pandemiemi a klimatickými změnami.

Zejména „uhlíkové šílenství“ vedoucí k biopalivům, fotovolvatice a jiným dotovaným nesmyslům vytváří mnohamiliardový prostor k byrokratickému přerozdělování, k politickému znásilňování ekonomiky, ke klientelismu, ke korupci a k nahrazení zdravého podnikání parazitováním vyvolených. To všechno navíc vytváří falešnou poptávku, což prohlubuje konečný účet krize. A to navíc na dluh a nejenže bez užitku, ale i ke škodě jak občanů, tak zchátralých ekonomik. Heslo EU o zvýšení konkurenceschopnosti v globalizovaném světě tak je směšné stejně, jako byla hesla Chruščovova.

V EU tak vzniká nedemokratický prostor, který přesahuje národní státy, aby nikoliv občané, ale politický kapitál neměl hranic. A socani spolu se zelenými jdou v čele tohoto průvodu – směr RVHP. Jen se dnes už tolik nedbá, aby někdo majetkově nevyčníval. To je všem těm přežraným lžilevičákům novou motivací.

Socialisté si „zprivatizovali“ i svého voliče. Nejdříve ho potřebují vygenerovat, aby zůstal chudý a závislý. Potom ho postraší nějakým hrozícím nebezpečím. Nakonec mu před volbami hodí kost (buřty a párek), aby volil své dobrodince. A když by to v některé zemi nevyšlo, superstát to zastřeší. My se třeba marně budeme snažit zbavit Zelených, když k nám tak či tak vlezou evropským oknem.

Celou tu faleš evropanské levice je možno identifikovat podle opuštění liberálních hodnot. Pravověrná levice má být přece liberální. To tradiční pravice má být založena na řádu, pořádku a respektu. V extrémní podobě však se levice protíná s fašismem za použití totalitních praktik. Infikovaný kapitalismus pak přestává být soutěží a stává se mocenským nástrojem a mašinou na bohatnutí politických „elit“.

A tady může být národní aspekt na překážku. Byl tedy v Evropě oprášen internacionalismus jako zástěrka skutečných hegemonů (také už známe). Takže evropští socialisté etablovali „uvědomělý“ internacionalismus nového typu, čímž „reformují“ kapitalismus na neoimperialismus. A v tomto nejvyšším stupni je dříve nebo později osouzen ke krachu. Pozitivně konvergující Čína na něj oprávněně čeká.

Ale proč máme podruhé vstupovat do stejné řeky a zase do slepého ramene? Protože se socialistům zachtělo zahrát si opět na hospodáře, a to hned v kontinentálním měřítku? Podruhé už by se to nemuselo odbýt bez válek.