Francouzské ambice v pozadí integrace EU

Jistě i Němci a další velké státy mají své zájmy, které v rámci EU vtělují do integračního procesu. Ale nikdo tak exemplárně nedává najevo, že EU je jen nástrojem velmocenských ambicí, jako Francouzi.

Bývalý francouzský premiér, socialista Michel Rocard si posteskl. „My, Francouzi, jsme snad nejvíce ze zakládajících národů Evropy spatřovali v evropské konstrukci způsob, jak zajistit naší civilizaci dominantní globální roli. Cílem bylo vdechnout nový život dávné slávě, časům, kdy jsme vedli svět. Jenže ouha, federální Evropa je mrtvá. Zabilo ji rozšíření. Malé země, které se přidaly k Unii, nikdy neřídily svět. Nemíchaly se do globálních problémů, ale hledaly před nimi úkryt."

Na koho asi myslel francouzský expremiér, když nostalgicky vzpomínal na doby, kdy jsme vedli svět? Na Napoleona? Kdo to jsme MY? My Češi máme ambice řídit svět? Říká, že ne, že malí se nikdy do globálních problémů nemíchali. Také prezident Sarkozy nám opakovaně dával najevo, že nemůžeme řídit ani EU. A Chirac všem postkomunistickým zemím přímo vzkázal, že jsme propásli příležitost mlčet. Štafetu přes Cohn-Bendita převzal i ministr Kouchner, který si dovolil peskovat našeho prezidenta Klause za údajnou demolici Evropy.

O jakou Evropu jde? Copak ta nostalgie po světovládě může vyvěrat z nějakých společných hodnot a tradic? Kdepak. Tady nejde zjevně o nic jiného, než o francouzské velmocenské ambice. A tu máš čerte kropáč, některé z těch menších států si dovolují jim brát hračku. A oni se tak snažili všem vysvětlit, že národní ambice jsou přežitkem. Jde přece  podle této ideologie o Evropu. Ale jen pod vedením vyvolených.

Francouzi by měli pochopit tři věci:

1) Časy, v nichž Francie hrála dominantní roli jsou dávno pryč a už se nevrátí, i kdyby si nějaký novodobý prezident podobného vzrůstu, ale rozdílných schopností, chtěl hrát na Napoleona.

2) Postavení, které si chtějí Francouzi a další evropští integrátoři přisvojit právě na úkor menších zemí, se dá dlouhodobě zajistit a udržet pouze vojensky a za cenu válek. Nikdy v historii se takové překreslení mapy nepodařilo bez použití síly. Podle lisabonských not tomu trendu proto říkám „studená okupace". Nějaké pohádky o evropanství a společných zájmech mohou zabírat jen krátkodobě a v ideálních podmínkách. Děkujme krizi, že urychlí ten proces vystřízlivění, snad ještě bez fatálních konfliktů. Ta snaha krize zneužít k větší integraci a regulaci je v dlouhodobé perspektivě odsouzena ke krachu.

3) Francouzi jsou z principu socialisté. Týká se to i bruselských byrokratů, za všechny jmenujme Barrosa, Solanu a Špidlu. Ti západní si ještě na vlastní kůži neověřili, k čemu vede dirigismus. Oni chtějí ve světě konkurovat tužší regulací, plánováním a sociálním inženýrstvím. Je to směšné, jako když Chruščov sliboval USA, že je předežene sedmiletými plány a závazky socialistické práce.

Malým státům taková Evropa nemůže vyhovovat, a proto dosavadní trendy v EU jsou neudržitelné. Napověděly to i evropské volby. Čím dříve se integrátoři podívají této realitě do očí, tím méně škod napáchají.