Především odkryla národní karty velkých hráčů schované v rukávu pod maskou evropské fasády. Pokud se projeví jako brzda Lisabonské smlouvy, eurobyrokracie a ekotyranie, tak převáží kladné efekty.
Už jen opravdu zatvrzelým kosmopolitům chování států tváří v tvář krizi neotevřelo oči, že národní zájmy nejsou mrtvé ani v globalizovaném světě. Kdo ani teď nevystřízlivěl z integračního nadšení a z bagatelizace nezastupitelné úlohy suverénních států, tak už nejde o naivitu, ale o diagnózu.
Chování „mnichovské čtyřky", která se sešla minulou sobotu s ambicemi jednat za celou Unii, jasně dokládá, jakou validitu mají proklamace o společném rozhodování. Také se ukázalo, že když přísná unijní pravidla přestanou vyhovovat velkým zemím, prostě se neuplatní nebo aspoň nebudou sankcionována (pravidla o státní pomoci a maastrichtská kritéria). Z toho jednoznačně vyplývá, že v takovém případě jsou jen klackem na malé, chudší nebo nové členy. A to prosím ještě ten lisabonský podfuk, který by onen diktát legalizoval, neplatí.
Finanční krize povede z vystřízlivění z nabubřelosti všeho druhu:
- z integračního fanatismu
- z inflace eurobyrokracie
- z ochoty delegovat pravomoci a přerozdělovat zdroje
- z velikášských projektů, zejména ekologických (viz REACH apod.)
- z regulace podružností (viz zakřivení banánů, regulace reklamy, genderová policie apod.)
- z glorifikace eura
- z nepřiměřeného zadlužování (občanů i států)
- z nezodpovědných investic
- z agresivní bankovní expanze
- z nepřiměřených odměn špiček finančního sektoru
- z přílišné důvěry v ratingové agentury
- z benevolence bankovního dohledu
- z ambicí fanatiků a spasitelů.
Hrozí však také, že budou pokusy zneužít finanční krize v obdobném duchu jako boj s terorismem, tedy jako záminky pro utužení regulace a další okleštění občanských svobod. Věřím, že vzhledem integrační desiluzi se nejhorší tendence nepodaří kordinovaně prosadit. Nebezpečí je ale veliké.
Jako přidružený kladný efekt krize považuji to, jak se politici obnažili. Bez ohledu na politickou příslušnost až s troufalou arogancí nepřestali ani u vědomí krize s politickými sliby ve stylu úplatků voličům. Krize je reálná a na její bagatelizaci se k mému překvapení více podíleli vládní politici. Zodpovědný politik, který by to myslel vážně, by měl slíbit nic více než STABILITU. V nestabilním okolí by nám to samo o sobě přineslo komparativní výhodu.
Nechápu také populistický - až komunistický - argument, že bude přece pojištěno 97% vkladů, takže se není třeba podílet na garance nejbohatším. Ta bohorovnost není zodpovědná. Tuzemské podniky, které musí mít účty i se zdroji k podnikání v českých bankách, však jsou ve velmi choulostivé situaci. Vědí, že po krachu první banky by nastal bez státních záruk všeobecný run. Selanka by skončila v okamžiku, kdyby těm „bohatým" uvízly na účtech peníze k vyplácení mezd těm „chudším" nebo daní státu.
Zapomíná se také na to, že se to týká i subjektů přímo napojených na státní rozpočet. Tady si stát podřezává větev, na které sedí. Přitom stát má nástroje včetně bankovního dohledu a orgánů činných v trestním řízení. Jako by nechápali rozdíl mezi státní garancí za to, že bankovní sektor bude fungovat, a k tomu stát použije veškerou svou moc, od pojištění vkladů. Je to nezodpovědné v situaci, kdy politickou proklamací vnesli klid do bankovního sektoru téměř všichni sousedé. Může se nám to nelíbit, ale to je tak všechno, co se s tím dá dělat. Nakonec poslední summit EU ukázal, že velkohubá Topolánkova vyjádření vzala za své a že žádné vetování se nekonalo.
Ještě horší je předvolební agitka ČSSD, která se i z krize snaží vytřískat politický kapitál. Volání po zavedení eura v situaci, kdy jen koruna nás částečně odděluje od největších dopadů, připomíná vyhánění čerta ďáblem.
Takže ke kladným aspektům finanční krize si můžeme připsat i to, že se nám politici „odkopali" a ukázali, jak kdo je schopen čelit kritickým situacím.
