Není to náhoda, jaké hosty si Václav Moravec zve do svého pořadu. Vypadá to, jako by ČT řídili Mathé s Havlem. Tentokrát však i Schwarzenberga trumfnul Špidla.
O Špidlovi jsem si vždycky myslel, že je to slaboduchý, introvertní - když se chci vyhnout slovu „autistický"- nadšenec levicového a fundamentálně ekologického smýšlení. Nemohl jsem mu upřít jistý étos upřímnosti, jímž ve volbách porazil Klause. Zároveň ale vždy jsem měl na paměti, že snaživý blb je nebezpečnější než chytrý člověk, kterého nenapadne jít až do krajností.
Toto své smýšlení jsem musel poopravit, když se ambiciózně nechal instalovat do funkce eurokomisaře, ačkoliv tím podrazil Teličku, jehož do té doby chválil. Od té doby jsem Špidlu neměl možnost z blízka sledovat, leč pouze přes jeho „pozitivně diskriminační" a regulativní až zákazové návrhy, směrnice a direktivy. Na Špidlově příkladu je vidět, jak politik, vzdálený od svých voličů, může škodit svobodě, aniž si to občané uvědomují a aniž mají možnost proti tomu cokoliv dělat.
O tom se ale v tomto článku nechci rozepisovat. Ze Špidly se stal totiž sprostý lhář. Na dotaz moderátora v tom smyslu, zda opakování referenda v Irsku nebude vnímáno jako zátěž Lisabonské smlouvy, odpověděl po nechutném mlžení, že bez Lisabonské smlouvy nelze Unii dále rozšiřovat.
Je to sprostá lež. Lisabonskou smlouvu a vstup třeba Chorvatska propojili účelově a nesmyslně právě v Bruseli, aby tímto klackem mohli mlátit Iry po hlavách a vtloukat jim do nich, že alternativa lisabonského podfuku neexistuje. Je to ale dvousečná zbraň, protože nikdo si Chorvaty v EU nepřeje tolik, jako Německo s Itálií.
Celou situaci je třeba přeložit jinak: Bez lisabonské hole by další rozšiřování členů Unie vedlo k tomu, že by velké státy, zejména Německo a Francie stále obtížněji hrály dominantní roli. Potřebují změnit pravidla, aby malým byly zkrouhnuty hlasy na polovinu a velkým byly zdvojnásobeny (viz Německo). Vůbec se už nepřihlíží ani k pravidlu, že každá mezinárodní instituce rozhoduje tak, že 1 stát disponuje 1 hlasem. Dokonce i každá federace má něco jako komoru národů, kde se nepřihlíží jen k lidnatosti.
O nic jiného než o národní zájmy velkých států nejde. Jen pro ty malé se vyprávějí pohádky o evropanství. Když však jde do tuhého, maska spadne a je dobrá každá lež. Jak stoupá jejich nervozita, můžeme vidět na tom, jak Sarkozy a francouzký tisk urážejí nejen českého prezidenta, ale Čechy obecně. S trochou nadsázky to není na ratifikaci Lisabonské smlouvy, ale na vyhlášení války - aspoň té diplomatické.
Není pochyb, že pokud to sjednocovači a centralisté (federativní uspořádání se právě obskakuje) povedou svůj šílený projekt do krajnosti, skutečné války budou nevyhnutelné.
