Nikdy nekupuji ´dva (nebo více) v jednom´. Nemám rád, když se sprchové mýdlo tváří jako vlasový šampón i kondicionér. Nemám rád univerzální oděv – prý pro volný čas i společenské příležitosti. Nelíbí se mi bezpohlavní unisex – údajně pro každého.
Když si koupím šroubovák, neočekávám, že s ním budu zatloukat hřebíky. Vždy je jedna funkce na újmu nějaké další. Také si neopatřuji nic, abych se stal členem nějakého klubu. Nechci být prostřednictvím hodinek nebo auta spojován prostřednictvím výrobce bůhví s kým.
A to všechno je euro. Jasně to přiznala Merkelová. Prý to není jen měna. Myslela tím, že je něčím více. Já to vidím právě naopak. Měna nemá být ničím více ani ničím jiným než právě měnou. Má-li tyto ambice, je něčím méně než pořádnou měnou, protože kvůli velkému soustu dochází ke kompromisům z hlediska pravého smyslu měny.
Včera v MF Dnes rozviřoval tuto propagandu také Guido Westerwelle, německý ministr zahraničí. Podle něj je společná měna „projektem“, v němž jde více než o peníze. Euroservilní Jiří Hanák zase v Právu včera devótně přizvukoval, že „euro je symbolem integrace a první nakročení k velkému evropskému domu, který by poskytoval slabým zemím ochranu, chudým pomoc a v neposlední řadě by krotil starobylé nacionální nevraživosti“.
Uff! To snad opsal z komunistického manifestu; stejné utopické žvásty. Merkelovou i Westerwellea chápu. Vsadili svou politickou kariéru do projektu, který se hroutí.
Ale vraťme se k euru. Dnes už i malé děti vědí, že každý stát, dokud je suverénním hospodářským celkem, potřebuje vlastní měnu. Nejde jen o onu fiskální a rozpočtovou kázeň. Jde o to, že EU není sourodým celkem v hospodářské výkonnosti, kupní síle, životní úrovni či stavu bankovního sektoru. To všechno vyžaduje autonomní měnovou politiku (emisní, kurzovou, úrokovou). Právě jižní státy ukazují, jak „německé sazby“ přispívají k jejich fatálnímu zbídačení a závislosti.
Jestli to chce někdo léčit rozpočtovou kázní, bude indikovat aspirin na rakovinu. Jen si pokazí žaludek. Navíc je integrace zapřažena za vozem. Copak může být jejím tahounem euro? A je vůbec reálná integrace, v níž má společná měna roli předvoje? Má to ekonomický smysl? Přejeme si to? Vždyť to bude polarizovat životní úroveň mezi státy!
Leda bychom euro chápali jako diverzní nástroj, který m se proniká na kolonizované území. A teď – jak výše citováno – probíhá dělostřelecká příprava k udržení zpochybněných pozic. Ale drzost těch packalů je ještě větší: oni chtějí zneužít zákonitých problémů eura k posílení integračního vlivu. A nejde jen o kontroly rozpočtů prostřednictvím Evropského soudního dvora. Sarkozy A Merkelová chtějí „přitvrdit“ smlouvu o EU. A pozor, nejde jen o eurozónu, ale o všechny členské země!
Takže Lisabon jim už nestačí. Místo, aby si sypali popel na hlavu, že ignorovali předvídavé hlasy (nejen našeho prezidenta), oni mají tu drzost svá chapadla ještě více roztahovat. No, dnes se skutečné bitvy v Evropě neodehrávají na poli válečném, ale na tom ekonomickém.
Německo tam hodně investovalo. Ale žádné okupační tažení není zadarmo. Přesto výdaje nikdy žádným výbojům nezabránily. Navíc se náklady dlouhá léta prostřednictvím německých bank navracely v úrocích. Teď mají dlužníky v hrsti. Aby je mohli řádně vytěžit, je třeba „prohloubit integraci“.
Rád bych věřil, že pod novou variaci „mnichovského diktátu“ se tentokrát z našich vrcholných politiků nikdo neodváží připojit svůj podpis. Prezident Klaus to již výslovně odmítl. Tentokrát, doufám, vytrvá. Testem zastupitelských sborů pak bude jejich postoj k nabytí účinnosti Klausem vyjednané výjimky z Lisabonské smlouvy. Nestane-li se tak a necháme-li se vydírat přistoupením Chorvatska, budeme i za evropské kašpary.
Ceterum autem censeo Unionem Europaeam esse delendam!
