Elitářská spravedlnost Vojtěcha Cepla staršího

Tento bývalý ústavní soudce a spoluautor české Ústavy zemřel. Nerad bych se tímto článkem dotkl citů lidí, jimž byl blízký, a jejichž smutek respektuji. Proto se pokusím nebýt osobní, ale věcný.

Pana profesora jsem osobně neznal, tak to mám snažší. Zato mi připadá, že jeho někteří přátelé a známí pod záminkou nekrogů propagují elitářské pojetí práva. Dokonce bych se nebál říci, že jeho smrti zneužívají k útokům na tradiční český právní formalismus a pozitivismus.

Vysvětleme si, že jde stále o totéž - o odklon od litery zákonů k jejich duchu. Ono ty fráze o tom, jak je třeba zákony aplikovat nikoliv otrocky podle jejich litery, ale prostřednictvím výkladů hledajících spravedlnost, vypadají hezky a lidsky. Málo se už upozorňuje na to, že pak soudce získává moc, která jde proti smyslu dělby moci, a to ve prospěch moci soudní a na úkor moci výkonné a dokonce i zákonodárné.

Petr Pithart k tomu v článku „Vojtěch Cepl: Vážný a spravedlivý" (HN dne 23. listopadu) uvádí: „Zapsané právo musí být bezrosporné, ale život je plný rozporů, které nemají jedno jediné řešení. Především soudcové musejí mít odvahu i schopnost právo vykládat a pak teprve aplikovat".

Těžiště právního myšlení se tak přesouvá do oblasti interpretace. Ve své krajní podobě vede až k právu založenému na soudních precedentech, jak se aplikuje v cizorodém angloamerickém typu právní kultury. U nás se obdobný přístup, ačkoliv není závazným pramenem práva, začal uplatňovat formou  judikátů.

Jsem právní diletant. Ale pozor, diletanty je většina konzumentů práva! To jsme my všichni, které právo zavazuje. A my přece musíme vědět, jak. Mělo by nás velmi znepokojovat, že náš osud před soudem závisí sice na odborném, ale přece jen subjektivním názoru soudce. Právo musí být předvídatelné i pro laika.

Právo nemůže patřit elitě, která „honí duchy zákonů", jak propaguje další právní diletant Václav Havel. Našel v tom pokračovatele typu Elišky Wagnerové, kteří ovládli Ústavní soud. A prezident Václav Klaus nebyl dost důsledný, aby po obstrukcích Senátu tuto situaci na Ústavním soudu zvrátil. Nejednou se vymstilo nejen jemu, ale i nám všem, že Ústavní soud se přestal považovat za vykladače práva, ale uzurpoval si i roli zdroje práva, která náleží zákonodárcům. Vzpomeňme, jak podjatě napadl zákon upravující platy soudců. Vzpomeňme, že odmítl prezidentovi, který má z Ústavy kompetenci jmenovat předsedu Nejvyššího soudu, tuto osobu i odvolat. Atd. atd.

Sám Vojtěch Cepl k tomu říká: „Je to stará distinkce mezi literou a duchem zákona. Toto pojetí práva vyžaduje značnou soudcovskou volnost a důkladnou kontrolu Ústavním soudem. Ten základní smysl Ústavního soudu je tedy v tom, korigovat vládu většiny. Vláda řádu je tak důležitá proto, že většina se může mýlit".

Je sice pravda, že demokracie založená na většinovém principu je někdy neefektivní. Co se dá dělat. Ale pořád je spravedlivější než diktát elitářské menšiny z řetězu se utrhnuvšího Ústavního soudu. Vrcholem bylo ne to, že Ústavní soud posvětil Lisabonskou smlouvu. Ale to, že bez návrhu a nad rámec petitu ukládal prezidentovi povinnosti.

Já se tady nezastávám práva, kdy je snaha každou prkotinu regulovat právními normami, naopak. Právo by mělo být minimalistické, aby bylo průhledné. Dnes ani advokáti a troufnu si říci, že stejně tak ani soudci, nemohou mnohdy i rozporuplnou legislativu pojmout v celku. Mohou za to novely do novel, tzv. přílepky zákonů, dokonce i Unijní právo. Je to džungle, normálnímu člověku nepřístupná. Nakonec Lisabonská smlouva je toho názorným dokladem.

Ale pro koho se právo dělá? Mělo by sloužit pro subjekty, aby se jím řídily. Jde o jednání jednání ex ante, které by co nejvíce napomáhalo průběžné akceptaci práva v běžném životě, a to co nejméně až ex post, tedy před soudy. Ale kdo dnes ví, co vše jej zavazuje?...

Zde paradoxně více zákonů znamená i více soudní moci; a to i tam, kde jsou povinnosti převlečeny za svobody. Odmítám právo V.I.P., k němuž se posouváme. Jednak neprůhledností a přebujelostí legislativy, jednak elitářskými výklady soudců. Oba krajní přístupy běžného občana de facto práv zbavují.

Extrém, proti němuž jsem se chtěl vyslovit, lze ad absurdum shrnout tak, že pak celá legislativa se smrskne do imperativu, aby veškeré jednání bylo v souladu s dobrými mravy. A co to je, bez ohledu na literu konkrétní právní normy, určí Jeho Veličenstvo Soudce.